Zajatci hmly

Zajatci mlhy je film hodně podobný Grbavici - v obou případech jsou hrdinové daleko od války, až se téměř zdá, že se jich už netýká, aby závěrem, ve své podstatě brutálním, ale podaným se samozřejmou lehkostí, připomněl, že válce nelze jen tak uniknut. Ani 12 let od konce války v případě Grbavice, ani několik tisíc kilometrů od fronty v případě Zajatců mlhy. Samotný film ve mně nezanechal hlubší dojem. Může za to nedotažený scénář: postavy zůstávají ploché, málo výrazné a neznámé i na konci filmu a jednotlivé mikropříběhy, jež vznikají během vzájemného pobytů zajatců a žen, jsou spíše jen náměty, které zůstaly nedořečené a nerozpracované. Přítomnost jakéhosi čarodějnictví je IMHO naprostý omyl. Zmiňovaný závěr mě pak zcela logicky nechal zcela chladným a netečným. Přesto ale nejsou Zajatci mlhy ztracený případ, kamera snímá velice obstojně, asi největším kladem je hudba (bohužel použitá velmi málo), nicméně téma okázale zastínilo čistou filmařskou práci. Což platí i pro, v úvodu zmiňovanou, Grbavici. (21.12.2006)

Velmi působivý syrový příběh postupného sžívání několika vesničanů (a vesničanek) s německými zajatci. Skvělá atmosféra a několik vynikajících scén (ženy se pro sebe modlí, když do vesnice dorazí úmrtní oznámení, osekávání klády, Anochinovy přeludy, vánoční karneval). Výborně natočeno se skvělou kamerou. Původně jsem chtěl dát čtyři, ale když si to v hlavě promítám znovu, musím dát pět. Ještě teď mě mrazí, a není to sněhem. (21.11.2006)

Ruská produkcia bude asi ešte ďalšie desaťročia orientované na vojenskú tématiku, nikto sa tomu asi nediví. Tu síce nemáme veľa bojových scén a cieľ je iný, nakoniec ale ide o dramatickú nudu s filozofickým jadrom. Je veľkým pozitívom, že sa spoločná rusko-nemecká práca snaží poukázať, že vo vojne je každý len človekom bez ohľadu na národnosť. Všetko sú to len bábky, ktoré musia fungovať na povel. Nemajú slobodu výberu. Škoda ale, že to bolo celé poňaté takým pre mňa až príliš intímnym prejavom. (06.05.2016)

Ruský film, který osvěžil přesycenou nabídku kin americkým mainstreamem, působí podobným způsobem, jako kdysi Polanského Pianista. Působivý film o válce a znepřátelených stranách bez zákopů, výstřelů a válečné vřavy vůbec. Film mohl lehce zklouznout do laciné sentimentality, ale díky vkusně napsanému scénáři a velice zdařilé režii se tak naštěstí nestalo. (17.12.2006)

A.A. se snaží po svém vyrovnat s temnými místy sovětskoválečné minulosti (ano, bolševický SSSR nikdy nepodepsal tzv. Ženevskou konvenci - více si každý dohledej dál / jako základní zdroj informací třeba viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlo%C4%8Diny_Sov%C4%9Btsk%C3%A9ho_svazu_za_druh%C3%A9_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lky - a proto docházelo během válečného dění (bohužel však NEJEN během něj!) k nelidskostem a zvěrstvům, s nimiž se narozdíl od německé strany ta ruská z historického i politického hlediska dodnes ne zcela vypořádala) a číní tak v notné míře poeticky (ach ta ruská duše, že, nu tak) až místy mysteriozně a je to po čistě vizuální stránce filmově krásné, přes všechno to strádání a zmar a smrt lehce parusski insitně romantické, s notnou dávkou vyjadřovacích klišé jak z dob tak o třicet let zpátky, ale já mu to vše rád odpouštím, protože čistě takto filmově tu ruskou duši mám rád a ryze filmařsky je to prostě dobré. Tak da zdravstvujet sojuz něrušimych a... . . . Nemůžu dál, to už by se igitátor zase dostal příliš daleko za smysl stručného ryze filmového komentáře... - - - - - (Poprvé viděno 10.2.2013 na dvd /s původní zvukovou stopou a č. titulky v originálním formátu obrazu/, hodnocení 671., komentář zde jako čtyřiapadesátý - 11.2.2013) (11.02.2013)