Otravný chlap

Norsko-islandské antiutopické zpracování posmrtného života. Muž bez minulosti se dostává do města, kde jsou všichni šťastní, a kde i přesto chybí byť jen náznak radosti, vzruchu a vůbec všech opravdových emocí. Film skvěle reflektuje současnou konzumní společnost, kde je přijatelný jen spokojený jedinec, který strojově vykonává přidělenou činnost a žije v přidělených podmínkách. Pojetí pekla jako Orwellovského odcizeného světa nabízí i takové záludnosti, jako je zapomenutá skulinka, evidentně propouštějící lahodné tóny ráje; ---SPOILER--- jakmile však odsouzená duše zkusí uniknout jejím směrem, končí nevyhnutelně za drze projevenou nespokojenost v pekle ještě horším... Pozoruhodné. 8/10 (08.08.2009)

Filmy tohohle typu mám velmi rád, když člověk od začátku do konce pořádně neví, co se děje a až závěr mu to vysvětlí. U Otravného chlapa se vyskytly dvě chyby. Hlavní hrdina byl nesnesitelný idiot a celá pointa vyšuměla absolutně do prázdna, což se prostě stát nesmí. Hodně mi to připomnělo Villeneuveova Nepřítele. 35% (19.07.2017)

příjemně psychpatická práce, předurčení pendlující prostorem pofiderní paranormality, pravda, poněkud permanentně, přesto přítulně pitoreskní. Pobavení provázané pomocí pachtění po prapodstatě, po původu, po pravdě. Přemýšlivé, pozorované, pitoreskní, pravdivé. Plusem právě prostupující psychedeličnost. PS: po požitý pofiderních přípravků, prášků, pravděpodobně perfektní. (12.05.2013)

interpretační rámec, který by vysvětlil podobu diegetického světa, by mohl vypadat všelijak. osobně se kloním k přesvědčení, že jde možná o alegorii posmrtného života sebevraha, popřípadě rozvinutí surreálného vjemu mysli, který se dostavuje právě na prahu života a smrti, roztaženého v hrdinově vnímání do bezčasí/nekonečna a umístěného do podezřele povědomého, ač zcela neznámého místa. ale ono na tom příliš nesejde, oč přesně se jedná, věřte mi. tento nový svět vypadá jistým způsobem utopicky, tedy jako naivistický obraz posmrtného nebe. z jiné perspektivy se jedná spíše o peklo. ale konkrétní rámec není tak podstatný, jako téma samotné, které je paradoxně velmi zřetelné. je jím život sám, jeho šťastné prožití a sebenaplnění v něm, respektivě aspekt lidskosti v životě člověka. a téma nám právě určuje i nejpříhodnější interpretační perspektivu, podle které je nový svět, do kterého se hlavní hrdina dostává, vším jiným, ale ideálem v žádném případě ne. naopak, podobá se skutečnosti života v současné "vyspělé" civilizaci vším stereotypem, veškerou tou šedí a falešnou, pečlivě dávkovanou kompenzací, kterou lidé dostávají namísto opravdového štěstí. Otravný muž je svým způsobem alegorickou, mimořádně !trefnou! a výjimečně krutou obžalobou současné odlidštěné západní společnosti, kritikou náhražek za opravdové štěstí poskytovaných konzumním způsobem žití a poruch vzájemné komunikace mezi lidmi a tím pádem i defektních vztahů samotných. film se nesnaží být nějakou studií, to ani v nejmenším, protože vůbec nepátrá po příčinách a nesnaží se na rozdíl například od Hanekeho rozhodit do prostoru alespoň náznaky, se kterými lze tvůrčím způsobem pracovat. Otravný člověk pracuje s velmi specifickým uvědoměním si určitých abstraktních zákonitostí naší doby, které stejně jako David Lynch ve svých nejlepších filmech převádí přímo do filmové řeči. výsledek je nesrozumitelný konvenčním modům čtení právě jako Lynchovy filmy, přesto smysluplný a žádný protimluv to není. (25.06.2012)

Něco mezi Kafkou a filmovým Brazil. Absurdní černá komedie o chlápkovi, který se ocitne v dokonalém městě, kde by měl žít spokojený život, ale dokonalost je nudná a sterilní, je to opak života. Není tedy divu, že se Andreass nakonec vzbouří a stane se pro ostatní obyvatele nepohodlným. Vizuálně zajímavá existencionální alegorie se znepokojivou atmosférou, která asi nebude pro každého, ale stojí za zhlédnutí, už jen proto, že se odlišuje. (21.07.2013)