Flandry

Dalsi ze snimku spadajicich do soucasneho francouzskeho trendu nezahrnovat do zvukove stopy nediegetickou hudbu (Utajeny, Dite atd.). Ma to sve kouzlo, vse pusobi naturalisticteji a mj. se prokazuje, ze diegeticka zvukova slozka samotna dokaze v divakovi vyvolat pocit napeti a strhnout ho minimalne stejne (ne-li lepe), nez s asistenci nediegetickeho materialu. Narativni slozka je rekneme nekomplikovana a primocara, neobsahuje zadne vedlejsi linie, z casoveho hlediska plyne kontinualne s realnym casem, neobsahuje odkazy na explicitne neprezentovane udalosti (minule, soucasne ani budouci), divak vidi vse, co se v pribehu podstatnem pro film odehrava. O to vice moznosti maji autori ji optimalizovat - kde je treba, tam pritlacit, kde neni treba, tam nechat dej volne plynout a dat prostor postavam a jejich jednanim. Vysledek je zdarily, sceny z valky jsou traumatizujici (kam se hrabe strojenost Spielberga a jemu podobnych), pri scenach z vesnice se naopak divak chyta za hlavu nad neschopnosti postav (kterou jim autor zamerne dal) jakkoliv jednat, i kdyz moznosti a prostoru k tomu maji spoustu. Jedna se o kvalitni a po teoreticke strance dobre vystaveny film a cena na festivalu v Cannes (skutecnost, ktera potencialniho divaka v anotacich prirozene nejvice zaujme) byla SNAD zaslouzena, az na vyjimky bohuzel neznam konkurenci. I kdyz z kazdeho rocniku tohoto festivalu musi samozrejme vyjit ocenen minimalne jeden francouzsky film, to je znama vec. Letos byly oceneny dokonce tri - Utajeny (bez debat zaslouzene), Dite a prave Flandry (u tech dvou prave plati to SNAD). Snimek rozhodne stoji za zhlednuti a je docela mozne, ze se casem zaradi pro svou stylovou cistotu a verne dodrzovani teoretickych postupu do filmovych ucebnic. (15.07.2006)

Další výborná a šokující Dumontova věc. Na širokém formátu s vypilovanu kompozicí a odstíny barev rozvíjí dál svůj námět, porovnávající sex a násilí (jejich vlastnosti, formy), jako nejzažší, krajní situace lidství. Obojí (si) způsobuje člověk a obojí je tak "nebiblické", úděl krutého života se mění jen částečně, když srovnáme protiklady žití na svobodě, na venkově ve Flandrách, a nesmyslné fatální vojenské služby (v severní Africe). Dumontovi neherci vytváří opravdovou, reálnou situaci, díky geniálnímu střihu se okamžitě stírá prostorová hranice dějišť, odkud kluci - a jejich dívky - (ne)vylezou s tragickými důsledky a dopady. Napůl angažovaný a napůl umělecky čistý úvahový film, což spolu ostatně i souvisí. (11.02.2010)

Film, ve kterém se skoro nemluví... O to výmluvnějším dojmem působí. Spíše klubová záležitost... Když jsem pár let po něm zhlédla Marhoulův Tobruk, dost mi to evokovalo svou "málomluvnou" pocitovostí právě film Flandry... Scény z boje jsou v obou filmech značně autentické, kdy si člověk říká, proč někdo odjede bojovat o kus země někam, kde jeho země není... Někdo se vrátí a někdo ne. V tom se od sebe Flandry a Tobruk, co se týče doslovu, liší... (25.06.2009)

Na Dumontovy poměry vlastně docela normální film. Taková jeho verze Olověné vesty (haha). Toho času ještě režisér nedal natolik najevo svůj podvratný humor, tudíž mate diváky spíše tradičnějšími, „vážnějšími“ prostředky (záměrné potlačení dramatizace a herectví – na způsob Roberta Bressona, k němuž se snad Dumont i celkem hlásí). Téma jakési hysterické posedlosti spojené se sexem pak zajímavěji zpracoval v pozdějším Hors Satan. Flandry jsou trochu ve stínu jeho ostatních děl. Celé to vyobrazení války je ovšem imho celkem specificky působivé a nápadité. V rámci Dumontovy kinematografie tedy spíše slabší snímek, přesto určitě see-worthy. (12.01.2019)

Typicky festivalový film v tom nejhorším slova smyslu - do sebe zahleděný, přehnaně ambiciózní, nekomunikující s divákem, řemeslně nezvládnutý (kromě slušné kamery). Jsem vděčný osudu, že lístky na promítání Flander na Febiofestu byly vyprodány, a to utrpení jsem snášel jen v teple domova. Od Bruna Dumonta ruce pryč! (24.03.2007)