Most do Krajiny Terabithia

Pro snímky, které oslavují lidskou fantazii, tedy schopnost, o kterou nechci nikdy přijít, mám ohromnou slabost. A Most do země Terabithia je na představivost přímo óda. Pravdivě ukazuje, jak mocná může být, a proč by člověk nikdy neměl přestat snít, a předvádí to na sympatickém, vtipném i dojemném příběhu. Plný počet hvězd však filmu nedávám ze dvou důvodů: Tím prvním jsou digitální efekty, sice povedené (Weta je Weta), ale zcela zbytečné. Nejen, že jejich použití není moc logické (Dva lidé si tytéž neexistující věci představují úplně stejně?), ale diváka "okrádají" právě o fantazii, kterou kvůli všem těm naservírovaným digi-potvorám nemusí zapojovat. Druhým důvodem je závěr, vážně krásné vyvrcholení příběhu, v němž mi ovšem chyběla důležitá věc - aby se ti dva ještě jednou setkali nebo alespoň z dálky zahlédli. V Terabithii by to přece šlo. (09.04.2012)

Paleta emocí bombardovala mé srdce, mou mysl, můj vnitřní pocit, můj rozum, můj sluch a mou duši s účinkem atomovky. Do Leslie jsem se zamiloval během několika sekund. Moje srdce ještě nikdy žádná holka nedokázala ukrást rychleji, ale nejlépe oblíkaný holce na světě, producentce nejkrásnějšího úsměvu pod širým nebem a majitelce očí naplněných životem až po okraj, bych uvěřil i to, že Jesus Kristus byl automobilový závodník. Má mysl se doslava nemohla dočkat až společně s Leslie a Jessem znovu a znovu navštíví Terabithii. Stačila krátká scéna ve které Jess, s Leslie a jejími rodiči malují pokoj a už mě můj vnitřní pocit šeptal "Toto si zapamatuj Pavle, až budeš mít děti, protože si budeš pamatovat, jak dát dětem radost a štěstí." Když mluvil tatínek Jesse / Robert Patrick / můj rozum mě napověděl, že dobrý člověk někdy nemusí budit okamžité sympatie. Můj sluch se při poslechu hudby dostal na svůj sluchový Mount Everst, ale nejvíce si užila má duše. Byla to právě má duše, která se sledovala příběh nastěhovaná v mých očích a v poslední části je postupně v podobě velkých a nekončících slz opouštěla. Emoční bombardování tak dosáhlo svého vrcholu, ale ani po skončení filmu nemám důvod následky bombardování odklízet. Proč ? Mám totiž zavřené oči a otevřenou mysl a můžu tak vytvořit celý svět ! (22.06.2008)

Ked som asi v polovici filmu zistil, ze je to dejovo a vobec celkovo, uplne o nicom, chystal som sa film odpisat ako primitivnu, avsak nevinnu zabavu pre decka. Avsak zaverecny zvrat, ktory mal filmu dodat akusi myslienku, fatalne nevysiel. Verim, ze knizna predloha moze byt slusna a narozdiel od filmu je niecim viac, nez len obycajnym blabolom snaziacim sa silou mocou o nieco, co sa mu vobec nedari. A nech su detsky herci akokolvek dobri (a ze su), filmu ako celku to nepridava. Cest filmom, ktore su zabavne svojou nedokonalostou. Tento nieje. (0/10) (10.03.2008)

Čekal jsem od toho něco jako druhou Narnii, to se sice nepotvrdilo, byl to spíš takovej dětskej film než fantsy pohádka, ale to mi nějak nevadilo a fakt mě to bavilo, dokonce sem si oblíbil i dětský herce a to docela dost a proto mi fakt zkazilo náladu co se odehrálo na konci, do tý doby to byl děsně pohodovej film, hlavně zásluhou AnnaSophia Robb, která bude podle mě druhá Elisha Cuthbert za pár let. Myslim si, že takovýhle filmy by měly končit trošku jinak a jen kvůli tomu dávám 3, jinak bych dal určitě víc. (07.05.2007)

Pokud bych někdy měl rád učitelku, byla by to Zooey Deschanel. Pokud bych někdy byl ochotný pro někoho cokoliv obětovat, byla by to AnnaSophia Robb. Už dávno nejsem dítě, ale bujná fantazie mi nechybí a díky ní se mi z šedé reality uniká velice jednoduše. Tento film je pro mě něco jako pozdě splněný dětský sen. Možná právě díky tomu, že už se řadím do kategorie dospělých, tak jsem ho mohl plně docenit a prožít velice silnou katarzi. Pro tu jiskru v očích stálo za to Leslie potkat. (14.04.2012)