Sunshine

Další přírůstek do "do vesmíru musíme posílat zásadně jen nesoustředěný neprofesionální labily, aby ty mise náhodou nešly podezřele hladce" rodiny (i když Mace teda celkem příjemný překvapení). Na velkym plátně se to možná může na chvilku schovat za působivý vizuál, ale v telce se film pěkně odkope, takže mu začne trčet scénář, který se při prvním zádrhelu škvaří jako kůže novorozeněte na přímym slunci bez faktoru (ha-ha). Ta rozháranost, zkratkovitost a imbecilita prostě otravuje, obrázky-neobrázky. (2,5*) (26.08.2012)

Co na tom, že dle odborného tisku je ´Sunshine´ sci-fi s největším počtem vědeckých a technických nesmyslů za poslední roky. Nesmírně sugestivní režie Dannyho Boylea přebije každý dějový lapsus. Ať jde o scénu nastavování slunečního filtru, opravu ochranných panelů, či působivý přelet siluety Merkuru na pozadí rozžhaveného slunečního kotouče, Boyleovi se ve mě podařilo probudit to, co jem naposledy zažil u Zemeckisova ´Kontaktu´ - okouzlení a fascinace vesmírem. A překvapivě ani ten zabijácký "zombík" v závěru, jehož existenci ve filmu tady většina tak kritizuje, mi vůbec nevadil. Naopak se svojí "rolí" samozvaného boha filmu dodal dráždivý mysteriózní rozměr. Nutno vidět pokud možno v kině, tohle je audiovizuální žranice určená pro velké plátno. (05.09.2007)

Brilantně natočená, efektně vykomponovaná vizuální orgie, která je nádherná na pohled i na "prožití". Danny Boyle u mě skutečně povýšil, zejména tím, jak působivou atmosféru velkoleposti a osudovosti dokázal vytvořit, Sunshine divák nevnímá jako další vymyšlené vesmírné sci-fičko, ale může se do něj skvěle ponořit, nechat se dokonale omámit a takřka mu uvěřit... Tedy až do doby, než se na obrazovce zjeví nadpřirozená bytost, která je asi tak jediná věc, která mi na filmu úplně nesedí (zvlášť když je vždy nepříjemně rozmazaná). Avšak jinak velice silný zážitek a úžasné finále. 9/10 (04.03.2008)

☼ S ☼ U ☼ N ☼ S ☼ H ☼ I ☼ N ☼ E ☼.... Nic nového pod Sluncem, ale něco nového v Slunci. Zdál se mi sen. Ocitla jsem se v neviditelné zóně uvnitř poslední naděje lidstva, Ikara 2. Do posádky jsem se zamilovala od prvního spatření. Kapovy modré oči, ve kterých zuří pozemské cyklony, aby se v nich vzápetí rozhostil vesmírný klid.Třesoucí se rty něžné, ale ocelově pevné Cassie, rozhodná brada a absolutní nekompromisní oddanost vojácky přímočarého Mace, pokorná odvaha v několika úsporných gestech Kanedy. Jeden za všechny, všichni za Cíl. Symbolický kontrast lidského oka- a božího oka, kterým je v téměř panteistické interpretaci naše nejbližší hvězda..............Skutečnou hvězdou filmu není Capa, Kaneda ani Mace, ale Slunce. Morální dilemata a náboženské motivy plují v meziprostoru mezi slovy a činu, ale bez patetické zátěže. Tím víc působí a rozdírají. Když Kapa hebce rozřízne ticho slovy Kill him, když se Mace mlčky omluví za výbuch adrenalinu, podléhám a obdivuji se Boylovu emocionálnímu minimalismu. Tragické lovestory prožívá celá posádka.Ale ne v těle Ikarově. Se Sluncem. A to celé podkresluje drsně medoví Underworld a božské symfonie Johna Murphyho. Sunshine mě střídavě zmrazoval až k ledovému skupenství a poté bez výstrahy házel do výhně. Smrtelnost a nesmrtelnost v zavíření hvězdného prachu. Filozofie beze slov. Totální zážitek. Našla jsem svou sluneční fontánu, hlubokou a žhavou, ze které jsem se hltavými doušky napila, do níž jsem se ponořila a kam se vrátím...Vrátila jsem se, a Boyleovu sluneční odyseou jsem prošla popáté. P.S. ad závěr: ani napoprvé jsem v tom žádný násilný přerod neviděla, nečekala jsem výrazovou a formální lineárnost. Ocenila jsem, že na konci poutě se proti nim postavilo stvoření stejného rodu, a přece za hranicí humanity, taková variace na sluneční, ale stále ještě rozmazanou lidskou skvrnu.Tell me, what do you see? (09.09.2007)

Scénář: Alex Garland .. Předně bych chtěl říct, že jsem ve výsledku lehce přimhouřil obě oči, asi jako při pohledu do ranního Slunce. Průběh snímku totiž několikrát vybočí z uhrančivé filmové podívané až na hranici absurdní béčkovitosti a tahle oscilace, alespoň po první zhlédnutí, nedovoluje nechat čisté maximum (ovšem po druhé kino projekci je tato připomínka bezpředmětná!). ___ Scénárista Alex Garland opět snese na lidstvo katastrofu nedozírných rozměru a nechá skupinku lidí zachránit civilizaci. Bohužel podobně jako ve 28 dní poté vše bez nějakých výhrad funguje jen zhruba do dvou třetin a následná část děje se zvrtne do polohy, která už není tak chutná a ojedinělá. Kupí se důvěrně známé momenty z mnoha jiných filmů a většinou jsou i tuctově řešeny. Naštěstí úplné vyústění znovu zvedne a udrží palec směrem nahoru. Mnohem větší tažnou silou, než scénář, je vedle skupiny výborných herců zejména režisér Danny Boyle. Jeho celkové komorní pojetí či vedení pestré škály věrohodných postav je zvládnuté bravurně. Po pár záběrech je totiž jasné, že si filmový prostor omezil na uhrančivou žlutooranžovou záři mezi Sluncem a kosmickou lodí v nekonečně temném vesmíru, kde rozehraje všechny dílčí dramata. Tady se dostávají ke slovu stěžejní atributy snímku - nadupaná zvuková kulisa, trikově fascinující podívaná kořeněná pečlivě vybranou hudbou ala Underworld či od skladatele John Murphy. Atmosféra je hutná, v pár momentech je dění silně skličující a neodvratnost nejvyšší oběti je díky lidským chybám a zkratům stále blíže. Sem tam sice pokukuje nějaká ta logická vada, ale děj má spád, zvraty svoji permanenci a servírované audiovizuální hrátky ledacos stačí rychle a dostatečně zakrýt. Sice jsem čekal, že nastíněná myšlenka bude prohloubena a film nakročí do pole náročnějších snímků, které mají hlubší až duchovní rozměr, ale tak odvážně to žel bohu dotaženo není. I tak si duše i tělo odnáší nevšední zážitek, který se nemusí tak často opakovat. Pokud lze něčemu přikládat božské vlastnosti ve smyslu života a smrti, je to jedině Slunce. Díky němu započal a existuje život, díky němu jednou shoří a ze všeho bude opět jen hvězdný prach… Kaneda, what can you see? 100%. ___ ☼ FILM ROKU ☼ (15.04.2007)