Biela masajka

Dokud Carola nevytáhne karty na stůl (nastolení civilizace a s ní spojený feminismus), tváří se film jako sympatické dobrodrůžo o jedné Evropské pipině, která chtěla poznat nepoznané a zakouká se do masajského bojovníka. Snímek u romantiky nezůstane a tak jsme svědky toho jak si takhle kráva občas dupne a převrátí život v kdysi spokojené vesnici vzhůru nohama. Paní co psala tuhle knížku by se měla spíše stydět než oslavovat. 55% (05.07.2017)

Kdyby u tohoto filmu nebylo připsáno, že je natočen dle skutečné události, skoro bych nevěřila, že by kmen Samburů mezi sebe přijal tak "bezstarostně a skoro bezproblémově" bílou ženu. Je jasné, že ve filmu je vždy více střihů a spousta věcí tak zůstává s otazníky. Na druhou stranu mi film učaroval hereckými výkony a celkovým realistickým až civilním vyzněním. Je pravda, že v případě hlavní hrdinky jsem měla trochu problém s jejím naivním vpádem do života afrického kmene, aniž se za celou dobu svého pobytu mezi Sambury pořádně naučila jejich jazyk a hlouběji pronikla do jejich myšlení. Její snaha zůstat sama sebou i se svým "evropským egoismem" ve společnosti, která ctí jiné hodnoty, mi přišla spíše na škodu celé věci a je jasné, že vše muselo skončit, jak skončilo. A je pravda, že někdy se dají hormony ovládnout trochou selského rozumu, než si začnu něco s jinou kulturou. Myslím si dokonce, že mnohem více kroků na cestě k "feminizaci" učinil její manžel, až se to zdá skoro neuvěřitelné vzhledem k celkovým reáliím. Přesto hodnotím film vysoko, už pro ty rozporuplné pocity, které ve mně vyvolal. Pro zajímavost přikládám odkaz na velmi zajímavou stránku s názvem Svatba Samburů, kde je možno si přečíst více o zvycích tohoto kmene: http://www.nahaafrika.cz/pribehy-z-Afriky/Svatba-kmene-Samburu.html (05.03.2011)

Ó můj Bože, zač nás trestáš takovýmito německými filmy. Tato děsivá podívaná se mi naskytla takřka okamžitě po přečtení knihy (jenž byla průměrná) a když jsem na ni hleděl myslel jsem, že umírám. Ne, toto bylo opravdu strašlivé, Nina Hoss se jen tvářila, že hraje, stopáž je o 130 minut delší, než by měla být a příběh nabyl, díky tomu, že se dostal na filmové plátno, dalšího rozměru nudy. A přitom myšlenka nebyla špatná. Raději tisíckrát Květ pouště, než deset minut tohoto. (15.10.2010)

Knížky Corrine Hofmann znám, takže mě jednání hlavní hrdinky tolik neudivovalo. Za to mě, ale místy docela nudilo. Tenhle film během své dvouhodinové stopáže neukáže nic co byste nevěděli z jakéhokoli dokumentu o Africe. Navíc se místy docela vleče a jen málokdy vás skutečně napne. Na film se určitě dobře kouká a pochvalu zaslouží i herci. Problém celého filmu, ale bohužel je že jen klouže po povrchu a málokdy si vás pustí k tělu. -Průměrná limonáda jen pro fandy předlohy. (13.03.2007)

Pár let po mezinárodním úspěchu filmu Nikde v Africe vzala další německá režisérka autobiografickou knihu německy píšící autorky a vyrazila do Keni. Příběh, který tam natočila, je ovšem o dost slabší. Vypráví o téměř neuvěřitelné naivitě dívky, která se zamiluje do exota z buše a provdá se za něho. A v místech, kde život ženy nemá ani takovou hodnotu jako život kozy, se nesnaží pochopit místní mentalitu a tradice, ale očekává, že se všichni změní podle jejích přestav. Dobře zahrané, profesionálně natočené, ale možná to mohlo být kratší. (09.10.2006)