Tobruk

Tři problémy: 1, Rozhodně si nemyslím, že by Marhoul trávil večery nad teoretickými statěmi filmových badatelů, kteří zkoumají mimoobrazová pole a vztah mezi vnějškem a vnitřkem záběru (kupř. pohled postavy mimo záběr evokuje omezení rámu filmového obrazu). O avantgardních postupech nemůže být v případě Tobruku řeči. Marhoul sjel pouze očima rozpočet, dal si dohromady jedna a jedna, a kdykoliv směřovalo k akci, vystrčil ji mimo obraz tím, že přesunul postavy mimo dění – a kamera, jak známo, nemůže zanechat postavy samotné a musí je následovat. Z epochálních válečných bitev zaznívá ve filmu pouze zvuk, a to proto, že je několikanásobně levnější – a proto mazaně využívanější – než dekorace a triky v záběrech. 2, Ochotníci a naturščici posbíraní ze všech koutů republiky výrazně kontrastují s vypulírovaným vizuálem. Pokud chtěl Marhoul se svým kameramanem dovršit mimetické schopnosti fotografie (a takovému způsobu by biomechanické herectví bez emocí odpovídalo), pak mi není jasné, proč nám v každém třetím záběru odhaluje okolní svět jiným způsobem než zrak a předvádí se. 3, Protože jedinec neovládá v Tobruku prostředí, ale prostředí jedince, není možné se na zdecimované postavy empaticky napojit. Nadto lezou Marhoulovi do snahy vyprávět kontinuální drama různé vycpávky a velké scény, které se ale s kontinuálním dramatem neslučují, a navíc, jak řečeno v bodu jedna, všechny tyhle vycpávky a velké scény kamera míjí, tudíž se nelze divácky napojit - stejně jako na postavy - ani na ně. Vcelku lapálie, pane Marhoul, třebaže úmyslná. (03.05.2009)

Český Lev 3 : Kamera, Hudba, Zvuk + 5 nominací: Nejlepší film, Režie, Scénář, Střih, Výprava + Plakát .... ... ... ... ... .. http://www.csfd.cz/film/4609-red-badge-of-courage-the/ + http://www.csfd.cz/film/21503-red-badge-of-courage-the/ (09.09.2008)

Filmy stárnou a některé žánry stárnou rychleji. Tak je tomu i v případě válečného filmu, když starší trháky a snímky, které ve své době znamenaly pojem, dnes působí nechtěně směšně svou naivitou, patosem a použitou technikou, která vůbec neodpovídá dobovým reáliím. Tobruk tyhle hvězdné filmy nechává daleko za sebou, protože Marhoul je dlouholetým fandou válečné historie a vůbec celého světa military a dal si mimořádně záležet, aby jeho film vypadal z tohoto pohledu hodnověrně. Bohužel film má dvě roviny. Z té první je cítit mimořádná pečlivost a snaha jednak udělat mimořádný film, jednak vzdát hold československým vojákům v severní Africe, jenže tahle rovina se střetává s tou druhou, kterou představují omezené režijní zkušenosti a schopnosti spolu s omezeným rozpočtem. Výpravné válečné velkofilmy jsou doménou hollywoodské kinematografie a pokud chce takový vyrobit evropský producent, musí sáhnout k vícečetné koprodukci. Tohle můžete maskovat, jak chcete, ale stejně se nízký rozpočet zákonitě projeví. Tedy pokud nechcete natočit komorní film o lokální válečné epizodě se skupinkou vojáků. Hlavní zádrhel filmu ale spočívá ve scénáři, který neobsahuje silný příběh, protože je epizodicky rozkouskovaný a navíc ani plnokrevné postavy s propracovanými charaktery. Ty jsou jenom naznačené, v lepším případě načrtnuté, takže se s nimi divák plně neztotožní nebo je naopak nedokáže naplno nenávidět. Marhoul zkrátka neumí pracovat s diváckými emocemi. Srovnejte si jeho Tobruk se Smrt si říká Engelchen (jaký je to rozdíl mezi popravou zajatce v tomhle filmu a v Tobruku) nebo s Nebeskými jezdci. Přitom je Tobruk zjevně ambiciózní film, který měl zabodovat na nějakém tom festivalu, a konec konců i sklidil pár Českých lvů. Právě na takových filmech je vidět provinčnost současné české kinematografie. To dno vypadá všude stejně, ale kvalitu té které národní kinematografie poznáte podle snímků, které se chtějí řadit do špičky. Se vší úctou k Tobruku, tohle je jenom průměr, byť lepší průměr. Celkový dojem: 60 %. (22.04.2012)

Ze začátku, celé dvě první třetiny jsem si říkal, že je to téměř dokonalé, ale pak najednou nastane zvrat a film se začne ubírat úplně jiným směrem, velmi zvláštním. Naprostá změna způsobu a tempa vyprávění. Hooodně dlouho mi trvalo, než jsem to přestal brát jako fatální mínus filmu. Obsazení neznámých tváří byl jednoznačný klad i přes jejich ne vždy perfektní herectví. Vadil mi Robert Nebřenský, jeho obsazení nechápu. Zezačátku film téměř postrádá jakýkoliv děj, což mi ale vůbec nevadilo. Divákovi je předkládána jedna scéna za druhou, které obvykle končí bez pointy, stmívačkou, což je ale velmi zajímavý a originální režisérský postup - očividné věci není třeba zbytečně doslovně vysvětlovat. Jde především o vykreslení atmosféry války, což se Marhoulovi podařilo na výbornou, je to skoro taková malá česká verze Mariňáka.) (08.09.2008)

„My máme fabriku. A víš co v ní teďka dělá můj táta? Vyrábí pro Wehrmacht.“ Tobruku jsem se opravdu hodně dlouho vyhýbal v obavě z nudy a amatérismu (ve srovnání se zahraniční válečnou produkcí). A teď už vím, že nebyl důvod. Nad technickou stránkou mi při vědomí českého původu srdce plesalo. Nádherná kamera, přesný střih (výborně natočené i bojové scény), krásně čistý zvuk, dokonale pasující hudba…prostě kvalitka. Ale klady filmu naštěstí neskončily jen u toho. Třeba z hereckého hlediska filmu nemůžu absolutně nic vytknout, i když sázka na neokoukané tváře jistě byla risk, v tomhle případě šlo opravdu o zisk. Partu vyjukaných kluků, která spolu byla od začátku až do konce, jsem si postupně oblíbil a maximálně jim při jejich učení se odvaze a sounáležitosti se spolubojovníky-kamarády fandil. Při tom jak přežívat a zvládat nejen všudypřítomný písek s větrem či ostřelující nepřátele, ale i vlastní strach (a s ním spojené i nejedno dilema). Výborný byl i konec. Přes nějaké ty rezervy hodnotím solidními 4*. (05.05.2017)