Životy tých druhých

Další případ, kdy síla námětu táhne celý film. Tady to ale není tak jednoznačný úspěch. Chyběla mi pořádná gradace a skutečné navození atmosféry. Bylo to neustále odtažité a já se s jedinou z postav nedokázal úplně sžít, což u filmu založeného na osobní tísni rozhodně je problém. Až moc velká sázka na jistotu s tíživým tématem blízkým německému (a ostatně i našemu) národu je očividná. Takové Ucho dokázalo ve dvou lidech a přímo v roce 1968 navodit mnohem přesvědčivější atmosféru. (02.05.2010)

V posledních letech se mnou nenáviděná německá kinematografie mohutně zmáhá a každý rok vyprodukuje nějaký skutečně kvalitní snímek. Životy těch druhých jsou takovým snímkem a to především díky tématu, které zpracovávají. Hned úvodní scéna kdy se teorie výslechu "rozvračeče státu" prostříhává na skutečný výslech je skvělá. Právě ve scénách kdy se dozvídáme jak Stasi pracovala a jaké metody využívala je snímek nejsilnější. Bohužel tvůrci od tohoto relativně rychle opustí a najedou na střih klasického dramatu a až ke konci se navrací do těch správných kolejí, ve kterých bychom chtěli mít celý snímek. Velký problém jsem měl s postavou Gerda Wieslera. Ulrich Mühe ji sice zahrál velmi dobře, ale nějak jsem ze snímku nepochopil proč se začne chovat tak jak se od počátku odposlechu chová a jaké pohnutky ho k tomu vedou. Proč se z dokonale necitelného stroje na vyslýchání stane "dobrý člověk"? Z přesvědčení a uvědomění si, z lásky či jen z důvodu, že prostě má tu moc? Nečíst oficiální materiál distributora, tak se to ani nedozvím (a to dle mého ještě to co tvrdí distributor vůbec ve snímku není přítomno). Přes výše zmíněné chyby jde o snímek, který stojí za to vidět. Ač komorní, tak není nudný a je velmi dobře zahraný od všech zúčastněných. K tomu velmi vydařená hudba a kamera, která vše zabírá s vybledlými a studenými tóny barev což skvěle pomáhá dotvořit atmosféru. Ve výsledku jde o skoro klasický odposlouchávací thiller zasazený do zajímavého prostředí. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že kdyby tvůrci vydrželi celou stopáž na vlně nasazené na začátku, tak by se dostavil mnohem lepší výsledek. Přesto ani takto nejde o žádné zklamání, ba naopak. (20.01.2007)

Štve mě, že jsem nepostřehl moment, kdy začaly sympatie hlavního hrdiny ke sledovaným. Přišlo mi, že byl v jeden moment kompletně oddán státu a najednou jim pomáhal. Tato změna chování mi přišla hodně zkratkovitá. Jinak se mi to ale líbilo. Ulrich Mühe to zahrál skvěle a hnědé NDR je vykresleno jako skutečně odpudivá totalitní země. Nejlepší scéna byla rozhodně ta, jak si to profíci ze Stasi nakráčeli do bytu sledovaného a s německou precizností jej napíchli. S bonbónkem na konci v podobě výhrůžky všetečné sousedce. (30.08.2015)

Celovečerní debutant Florian Henckel von Donnersmarck si pro začátek nevybral zrovna úsměvnou látku. Vrací se totiž do osmdesátých let k praktikám německé tajné policie STASI. Ta je schopná čtyřiadvacet hodin denně špiclovat nebo následně zastrašovat kohokoliv, na koho strana prstem ukáže. Té se tak jednoho krásného dne znelíbí autor divadelních her Georg Dreyman, jehož partnerka, uznávaná divadelní herečka Christa-Maria Sieland se zapletla v nejvyšších místech. Na starost si je vezme robotický poskok a samotář Gerd Wiesler, jemuž tenhle kšeft obrátí život naruby. Režisér dokonale zvládá zachytit atmosféru všudypřítomného strachu, vše okolo je stylizováno do vybledlých odstínů a nejistota je z plátna cítit. Dal si záležet s autenticitou, propracovanými dialogy i výběrem herců, které podávají kompaktní a soustředěné výkony. Škoda jen, že přerod Wieslera v pochybovače je trošku zamlžený. Jeho motivy mi po projekci zůstaly tak trochu nečitelnými. (18.07.2010)

Dle propagačních plakátů jsem očekával gigantický herecký výkon Ulricha Müheho, který ostatní složky nechá daleko za sebou. Nakonec jsem, naštěstí, dostal něco úplně jiného. Ulrich Mühe je sice vynikající, ale ostatní herci rovněž, navíc film oplývá opravdu silným příběhem. Padlo tady několik úvah nad tím, zda se může chladnokrevný stroj na rozkazy změnit v srdcem a rozumem ovládaného člověka, já říkám - proč ne? Gerd Wiesler je samotář, kterého dokáže uspokojit pouze objednaná nevzhedná děvka a jeho práce. Nic jiného v životě nepoznal, lidi, které vyslíchá zná jen plakátově, stejně tak své posluchače na univerzitě. Při odposleších neosobně slýchá jen politické úvahy na stále stejná témata. Až nyní se dostal k odposlechu dvou lidí, kteří jsou spolu šťastni a on si uvědomuje, co všechno ztratil. Tak, to jsem se rozepsal o hlavním hrdinovi hodně ze široka, zbytek vezmu stručně. Ve filmu totiž nekulhá jediná složka. Od zručné režie (má moc dlouhé jméno, nebudu opisovat :-)), vynikajícího scénáře, výborných herců k pečlivě napsaným postavám. V porovnání se skvělými a příběhově podobnými tuzemskými Pouty jsou "Životy těch druhých" možná méně depresivní, ale zároveň propracovanější, dějovější a silnější. Závěr je sice trochu hrou na Hollywood, ale síle a uvěřitelnosti příběhu to nikterak neublíží. 90%. (01.10.2011)