Elementární částice

S knihou se to samozřejmě vůbec nedá srovnávat, to je jasné. Postavy nabraly jiných významů, než měly v knize. Hlavní postava Bruno - úchylný prasák, je ve filmu vykreslen tak ze 30% otřesnosti. V knize to je zcela „nechutnej, odpornej, nesympatickej hulvát-misogyn“, pokřivený svou matkou, která na něj v dětství "srala", ale ty jeho osobní zpovědi a průpovídky, kterými častuje všechny ženy, které se ocitnou v jeho zorném poli, z něj vlastně dělají skoro sympatickýho padoucha a jsou nesmírně (slabý slovo) vtipné. Jeho vnitřní monology - to je naprostá paráda. Chápu, že to se do filmu dost dobře narvat nedá a taky se to nepodařilo. Naproti tomu jeho bratr Michael, v knize poměrně klaďas, který trpí tím, že "nic necítí" - je ve filmu zase vykreslen "o mnoho sympatičtěji" - no a tím taky ztrácí na kráse. Ve filmu je mu věnováno poměrně málo prostoru –, ale ta postava je tak složitá, že se asi zfilmovat nedala a bylo snazší se zaměřit na mnohem větší hovado Bruna. A nakonec Annabelle - křehká, krásná bytost, která miluje "nesprávného", vypadá ve filmu pro změnu jako Tyrolačka. Ta mi vůbec nekorespondovala s knižní předlohou. Bizarnost postav, která dělá tuto knihu jedinečnou a úžasnou, se ve filmu skoro vytratila. A to nemluvím o upraveném konci filmu, kde to končí „tak nějak dobře“, kdežto v knize to jde celé rovnou do prdele. Ale... nutno říct, že zfilmovat Michela Houllebecqa je asi práce přetěžká, takže nakonec: kdo nečetl knihu, může být spokojen. Protože i tak je to film ojedinělý. (11.03.2010)

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...) (03.04.2008)

Snímek mě příliš nezaujal, nejspíš proto, že jsem příliš nepostřehla jeho hlavní dějovou linii. Narušená sexualita? Jestli ano, tak nejenom obou bratrů, ale téměř všech zúčastněných. Bylo až nepříjemné sledovat, jak se několik charakterů rozpadá v žalostné a marné touze po vztahu, po zachycení něčeho trvalého, ale přitom toho nejsou schopni. /17. 6. 16./ (17.06.2016)

Stalo se mi to poprvé, ale vůbec nevím, jaké hodnocení filmu dát. Jediné co vím, že to nebude méně jak dvě *. Opravdu těžké rozhodování. Film neměl bůhvíjaké světlo nebo dobrou kameru, ale bylo tam něco, co mě nutilo se na film dokoukat. Z filmu bylo cítit hrozné zoufalství Bruna, Michaela a Annabelle. Smutný film, dobrý soundtrack, konec byl aspoň z jedné strany dobrý. Zatím dávám 3*, časem možná jednu hvězdu přidám. (07.01.2013)

Moritz Bleibtreu sa v nemeckých filmoch objavuje často, mnohokrát i vo vedľajších úlohách. Tu však hraje prvé husle, prakticky celý film tiahne sám a darí sa mu to veľmi presvedčivo. Niet sa čo čudovať, že sa človek zosype, keď je obkľúčený takými idiotmi k akým patrí i jeho otec. Po zaklopaní na otcove dvere a pootvorení sa neozve "Ahoj" , ale "Kto ste?"... Podľa ksichtu by som ho tipoval na všetko možné, len nie plastického chirurga. K tomu neúspech u žien, prášky, tabletky a ideš k zemi coby dub...80%. (09.09.2014)