Archa bláznů aneb Vyprávění z konce života

Úžasné podobenství o člověku, životě, pravdě a smrti. Drobné střípky skládají jen pomalu výsledný obraz světa. Nádherné obrazy černobílých portrétů by mohly být samostatnými fotografiemi. Symboly, zátiší rozpadajících se věcí, zpustlá zahrada, chátrající domy, pukající zdi, zbloudilé duše, bláznovství, radost, zoufalství, smutek. Tak trochu Kafka, něco z Případu začínajícího kata, Slavnosti v botanické zahradě, Jakubiska, i když nakonec jde o osobitý pohled I. Balady. Prázdná slova, fráze, filozofické úvahy, nesrozumitelná slova, ticho. Kdysi jsem dal tři hvězdy, nyní zvedám na plný počet. Nedoceněný film. Ale rozumím tomu, že zaujme jen menšinové publikum. Kdo se nechá vtáhnout, má možnost vidět svět z jiného úhlu, a přeci ten samý, co nás obklopuje. Chtěl bych napsat krásné, byť je to plné bolesti, ale tak nějak i naděje. (10.07.2020)

Nesmírně temný snímek, který je důstojnou protiváhou Jakubiskovým VTÁČKOVIA, SIROTY A BLÁZNI. Je to jako rub a líc - zatímco Jakubisko ukazuje bláznovství jako poslední výspu svobody a útěk před společností, Balaďa podal v ARŠE BLÁZNŮ bezútěšný obraz tehdejší (a nejen tehdejší - snímek je nadčasový) společnosti. Velmi depresivní zakončení "zlatých šedesátých". Brilantní esence ducha doby. (15.06.2011)

Nejprve jsem viděl krátkou ukázku z tohoto snímku. První scéna vypadá natolik ujetě, že jsem projevil zájem vidět jej celý, ale to jsem neměl dělat. Toto podobenství je natolik nesrozumitelné, že můžu jen hádat, co se vlastně chtělo říct... V titulcích nejprve defilují zcela neznámá jména, která se vzápětí promění v obličeje tak odpudivého vzhledu, že se skutečně chce věřit, že zpodobňují ruské mužiky/chovance blázince... rozehraje se pak něco tak šíleného a nepopsatelného, že se to ani vypovědět nedá (a snímané je to velice dobře, kamera je asi to jediné, co se mi zamlouvalo). (12.11.2010)

Ač se jedná o český film, vše, co se na plátně děje, působí velmi rusky - herci, i celkové pojetí námětu a prostředí. Filozofické dialogy a monology střídají scény nevázaného, bláznivého veselí, které jsou plné křiku a dalších neidetifikovatelných citoslovcí. Ruští klasici jdou zpracovat mnohem lépe, jak ukázal Petr Zelenka v Karamzových. (31.05.2009)

Tenhle film ve mě zanechal hodně rozporuplné pocity. Samotnou předlohu jsem nečetl, ale troufám si tvrdit, že znám jinak dobře Čechovovo dílo (především to dramatické) a tohle mi autorův rukopis rozhodně nepřipomíná a ruské prostředí už vůbec ne. Na kvalitě díla se rozhodně podepsala 20letá pauza v natáčení. Nejvíce je to znát na dodatečných postsynchronech z roku 1990. (06.12.2006)