Persona non grata

Film nemá tempo. Je poněkud chaotický stejně jako hlavní hrdina. Ten je ovšem navíc čerstvý vdovec a zahořklý cholerik znechucený postkomunistickým stavem společnosti. Jeho chování mi místy silně vadilo a příliš jsem si ho neoblíbil:-) Zahořklost hlavního hrdiny ostře kontrastuje s optimistickým oportunistou Olegem, kterému se daří za všech režimů pořád stejně...dobře. I tak je ale z filmu cítít (na můj vkus) až moc zapšklosti a jistého moralizování ve stylu "Dnes jsou lidé schopní všeho...Kde jsou naše ideály?...Za co jsme bojovali?". Toto nemám rád. Nic není bílé ale ani černé. Hrdina na konci sice dojde jistému smíření, ale to mi nezmění pocit z celého filmu. 60% (14.02.2008)

Polský velvyslanec v Uruguayi, Wiktor, je bývalý disident a velmi poctivý člověk. Lidé kolem něho však zdaleka tak poctiví nejsou. Ať jde o lidi, kteří se na ambasádu obracejí zvenčí, nebo o zaměstnance velvyslanectví, nebo o ostatní politiky z Polska. Wiktor přijme mladého zaměstnance, který se nedávno oženil s Ruskou. Brzy nato vznikne podezření, že Oksana pracuje pro ruskou tajnou službu. Narušeno je i dlouholeté Wiktorovo přátelství s Rusem Olegem, kterého podezřívá z poměru s jeho nedávno zemřelou manželkou. Podezření narůstají, Wiktor mnohé z bezesných nocí řeší alkoholem a je jen otázka času, kdy problémy překročí únosnou mez. (25.05.2020)

Moje prvé stretnutie so Zanussim (v krátkom čase budú nasledovať Struktura krystalu a Iluminace) a asi to bola správna voľba. Napohľad jednoduchý príbeh čerstvo ovdoveného veľvyslanca je postavený na dôkladne vyskreslených charakteroch hlavných postáv. Skúsená ruka scenáristu a režiséra v jednej osobe dávkuje divákovi presne toľko informácii, koľko čoby podnet na zamyslenie potrebuje, ale ani v náznakoch ho nenavádza, čo si má myslieť. Nepreťažuje ho, ani mu nenecháva priestor na príliš voľné interpretácie. Fakty striedajú domienky, na konci zostáva už len pocit akéhosi zmierlivého smútku. Akí sme boli, takí stále sme a vždy aj budeme. Taký je náš svet. Čo viac chcete počuť?! (09.11.2007)

Po Persona non grata jsem sáhl jaksi bezmyšlenkovitě pár minut po tom, kdy jsem ve vaně dočetl Žantovského životopis Václava Havla. Příběh muže, jehož trudný osud a porevoluční změny trochu zašimraly na citlivou strunu zmaru, mi posloužil jako prodloužení četby filmovou formou; byl by ale zajímavý i bez mnohých průsečíků. V první řadě jsem bezprostředně naskočil na vzdor starého muže, který sice psycholog Zanussi okatě taguje jako do značné míry patologický, ale nečiní jej ani trochu méně lákavým a oprávněným. Nikitův podstatně mělčí životní pragmatik naproti tomu září zdravím, vyrovnaností a bodrou spotřební moudrostí, ale blít se jednomu chce spíš z něho, než z brilantního Zapasiewiczova nalomeného muzikologa. Na osobním zápasu zásadového muže se svody nihilismu a pragmatismu rušivě působí jen nepatrná jalovost politických zápletek, které sice vzdáleně, nicméně přece připomenou nesrovnatelně jalovější pokusy o nastavování politického zrcadla v polistopadové české kinematografii. Nebýt závanu kýče v posledních záběrech, bylo by to plný počet. (28.01.2015)

Potvrzuje se pár věcí. Že práce velvyslance v nedůležitých zemích je děsná zašívárna, že je tam dost možností vydělat si nějakou tu korunku bokem, že se do těchto funkcí dosazují kamarádíčci a lidé, co to dostali "za zásluhy", že lidi sou většinou kurvy, že některý Rusky sou kočky, že lidé na úřadě mají problémy s arogancí, ješitností a alkoholem, že Poláci umí točit filmy, že Nikita Michalkov je poměrně vysokej, že Mirkové Dušínové v malém počtu existují a mají to v životě těžké. Hodně pravd v tomhle filmu. (25.09.2008)