Oslia koža

Nejdospělejší děj pohádky, jaký si můžete představit. Nejsou tu vlastně žádní záporáci a zápletka je tvořena... ehm... konfliktem sobeckých zájmů jednotlivých postav. Nadpřirozeného je tu tak přiměřeně a nejzáhadnější kouzlo je, jak se nejkrásnější žena v nejkrásnějších šatech schová pod oslí kůži tak důkladně, že ji všichni považují za nejodpudivější stvoření na světě. Vyzdvihla bych především to, že hradní doktoři nejsou žádní mazaní lišáci a správně diagnostikují ochoření láskou, a taky že princezna má vlastní kuchařku. Ale ta víla mi prostě do pohádky pro děti nepasuje. (22.06.2013)

Když jsem byla malá, byla jsem unešená z toho, jak tam mají úžasný šaty a jak naše popelka je takhle kurňa dobrý neměla. Samozřejmě mi nepřišlo zvrhlé, že si otec chce vzít dcerunku, nebože snad se tam lítá vrtulníkem, a už vůbec mě nepřekvapovali ti bílí tygři. To se ale bohužel časem změnilo. Proto o jednu méně i když jde o pohádku mého dětského srdce. Nejvíc mě ale překvapuje, že dnešní šestiletí, díky kterým jsem měla možnost to znovu vidět, nevidí ty samé věci, jako já tehdy, a naopak si všimnou toho, že Catherine byla ztraceně pěkná princezna, která měla vkus a ještě byla pracovitá. Ovšem musím se přiznat, že tenhle klenot máme v originále s takovým tím dabingem jednoho člověka, což mu značně ubírá. A ta francouzská písnička, co jí hrajou pořád dokola, je na zlbnutí. (02.02.2011)

Pojem barevný film v téhle pohádce získal rozměr, který snad nikdy ani mít neměl. V království, kde je každý nešlechtic šmoula a i koně jsou modří, mrtvé vystavují ve skleněných rakvích na poli a mají krále, který nepoznává vlastní dítě (po tom, co ho řádově několik týdnů neviděl) mají místo trůnu vycpanou kočku a král ke vší hrůze zjistí, že má pozitivní vztah k incestu. Někde zhruba ve vzdálenosti noční jízdy kočárem je království, kde mají poddaní na zámku ksichtíky červené. Koně jsou tam také červení, aby bylo jasno. Nevím, zda je souvislost, mezi barvou lidských obličejů a koní, doufám že ne. Princezna k oslí kůži přijde na radu kmotřičky víly a toho oslíka zavraždí, jak je naznačeno, král osobně. Princezna považuje chlív za dobře zařízenou místnost, pokud mezi prasata a slepice umístí svou truhlu, postel s nebesy a nezbytný toaletní stolek se zrcadlem. Princ prokáže odvahu, když sní koláč, který mu princezna, která musí smrdět na pět metrů skrz zeď betonového krytu (ta kůže je nevydělaná a ona žije mezi prasaty) vlastnoručně upeče. Láska hory přenáší. Někdy se musí dost nadřít. (29.11.2010)

♫ Amour, Amour ♫ ___Bacha spoilery!!! Nadšence do českých filmových (a televizních) pohádek by mohlo potěšit, že v Demyho lehce bizarním (motiv incestu; dobrá víla trpící migrénou; modří, nehybní naháči jakožto doplněk honosného králova paláce; helikoptéra jakožto dopravní prostředek dobré víly namísto obvyklejšího létajícího kočáru; stará čarodějnice plivající žáby atd.), čímž dospělejším pohádkovém muzikálu Peau d'âne (1970) lze rozeznat vzorce Princezny se zlatou hvězdou a Tři oříšků pro Popelku (což dokazuje univerzálnost pohádkových narativů): Čarokrásná princezna v podání Catherine Deneuve (která snad nikde nebyla půvabnější!) utíká - spíše na popud dobré víly (jež, jak se dozvídáme v závěru, sledovala své vlastní sobecké zájmy), než ze své vůle (to láska je to nádherné!; její objekt je tudíž druhotný!) - v převleku z oslí kůže (srov. myší kožíšek, PsZH) před svým vlastním otcem (Jean Marais), jenž se rozhodl vzít si ji za ženu! Ve vynuceném azylu samozřejmě učaruje mladému princi, následníkovi trůnu, a happy end nám pomalu klepe na dveře! Stačí drobná lest (prsten zapečený v dortu; srov. prsten zapomenutý v polévce, PsZH), projít zkouškou, komu tento prsten nejlépe padne (srov. střevíček ztracený na plese, TOpP), a poslední mezi posledními (přitom však nejzářivější klenot široko daleko; podobně jako Popelka) může kráčet k oltáři! Dojemné, viďte? Jak je jen na světě krásné, když se dva mladí lidé mají rádi a dobro je po zásluze odměněno! 75 % (10.10.2023)

Pohádková víla létající vrtulníkem... Hmmmm... :-) . . . Marně snaživá vzpomínka na zvláštní (post?;-)moderní pohádku našeho dětství. Kolik že je to let? Třicetpět? Matně si jen vzpomínám, že se mi to jako chlapci (zvláště nádherná C.D. - že... ;-) strašně moc líbilo. Chtělo by se vidět znovu... :-) - - - - - (Viděno pradávno, (ne)komentář coby oslí můstek zde jako osmý - 18.5.2008) (18.05.2008)