Let číslo 93

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. (28.08.2006)

Když jsem se podíval na hodnocení a komentáře svých oblíbených uživatelů, činily na mě dojem účasrníků 18. sjezdu KSSS, kteří vzdávají hold Stalinovi. Let číslo 93 má pověst špičkového snímku a poměrně často se setkávám s komentáři, kde je snímek považován za jakýsi vzor, kterým je poměřována (ne)dokonalost jiných snímků. Minimálně se můžete setkat s tvrzením, že se jedná o dosavadní absolutní vrchol Greengrassovy tvorby, na který mohou ostatní kousky z jeho dílny hledět jen z velké vzdálenosti. Mám obavu, že pětihvězdičkovou nadílku tady dostávají historické události, nikoliv jejich umělecká reflexe. Když se v televizi objevily záběry hořících dvojčat, znamenalo to šok pro celý svět a hovořilo se o 3. světové válce. Události úplně vybočovaly z rámce známého světa. Představa, že někdo unese letadlo plné cestujících a úmyslně s ním v sebevražedné misi narazí do mrakodrapu, se všem zdála šílená. A šílená byla i situace a pocity cestujících posledního letadla, jehož pasažéři už věděli své. Reálný život přinesl dramatičtější situaci, než by vymyslel ten nejpošahanější scénárista akčních filmů. Greengrass zvolil metodu dokumentární rekonstrukce, jenže tradiční znaky jeho tvorby, především ruční kamera a chaotický střih, tady narazily na meze svých možností. V klíčových momentech sklouzávají do naprosto nepřehledné změti těl, trhavých pohybů a výkřiků, o jednotlivých postavách se dovíte minimum, film se vlastně jen veze na známých událostech, aniž by dokázal náležitě využít obrovský dramatický potenciál, který se přímo nabízí. Podceňovaná Zelená zóna si v mých očích stojí z filmového hlediska výrazně výš. Záběry z navigačních stanovišť jsou sice opodstatněné, ale ne v takovém měřítku a s tím obsahem, který nám Greengrass podává. Je to tak na tři a půl hvězdičky a tentokrát se oproti svým zvyklostem přikloním k vyššímu hodnocení jenom z piety k obětem tragédie. Celkový dojem: 70 %. (31.10.2013)

Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (13.06.2006)

Velice silný emocionální zážitek. Skvěle natočený "historický" film bez jakýchkoli hollywoodských příkras a idealizace. Toto Greengrass vždycky uměl. 11.září pro mě bylo vždycky významným mezníkem v dějinách a je až s podivem, že jsem se k tomuto filmu dostal takto pozdě. Na rozdíl od velkolepého snímku s Nicolasem Cagem, který se týkal, řekněme, přímo hlavního útoku, se United 93 celkem pochopitelně věnuje striktně tomuto letu a sází na neznámé postavy, což autentičnosti opravdu celkem pomáhá. Jedná se skvěle natočený skoro dokument, který vás důvěrně seznámí s tím, co se asi tehdy stalo...90% (26.11.2013)

Paul Greengrass jakoby navazoval (v tom nejlepším slova smyslu) na neorealismus - natáčí v autentických prostředích, zobrazuje realitu s až fotografickou přesností, hrají tu nepříliš známí herci i mnoho neherců, mezi nimiž najdeme mnoho skutečných účastníků tehdejších událostí...A "United 93" je důkazem, že tento filmařský postup má divákovi stále co nabídnout. Emoce jsou tím silnější, čím méně se je režisér u publika snaží vyvolat. Ač se to může zdát sebevíc absurdnější. A jen na závěr dodám, že by se snad nikomu jinému nepovedlo lépe vystihnout tu bezvýchodnost i absurditu celé situace, kdy ani ti povolaní nemohli skutečně zasáhnout a jediné co mohli, bylo užasle sledovat CNN Live. (09.09.2006)