Recenzie (3)
Kren snímá svou tvář jakoby nezrakově, hapticky. Opakovanými doteky se snaží zapamatovat si její rysy a znovu ji rekonstruovat někde hluboko, a skutečně se tak spatřit. Výsledek – vír proměnlivých podob s nejasným ohniskem – potvrzuje věčnou prchavost vlastní podoby, jen zdánlivě důvěrně známé. Silná portrétní miniatura. ()
Plešina, okuliare, brada a cigaretľa pána režiséra dominuje viacexpozícii tváre a menej zreteľného pozadia ukazujúceho pohyb rušnej ulice. Pocitová jednohubka prchavých dojmov z prechádzok zachovaná v osobnej histórii. Použitý materiál pochádzal z nakrúcania dokumentu o Kurtovi Krenovi. ()
Myslím, že tohle je vzpomínkový snímek určený čistě pro Krena, samozřejmě experimentálně natočený, ale u mě se nějaký vzpomínkový pocit nedostavil (a vím, že Kren ho vytvořit umí, třeba ve Which Way to CA? (to není otázka, tak se ten film fakt jmenuje)). I tak je ale nutné ocenit, že Kren přišel s nápadem dělání selfie už v roce 1978. A že aspoň v jednom svém filmu je pořádně vidět, jak vlastně vypadal. 2* ()