Drawing Restraint 9

Seděla jsem v kině, a když jsem takřka po dvou hodinách myslela, že umřu nudou jako největší z dendyjů a dekadentů, tak jsem se málem pozvracela, jak si Bjork s panem vizualistou Barneym (zde jako manželé v jakémsi animálním japonském svatebním rituálu) sekají nohy a pravděpodobně obědvají (ale spíše nee). Ta Angličanka vedle mě to nevydýchala, a ani se jí nevidím, ale já v kině za více než dvě stovky zůstala. Pak se paní zpěvačka proměnila ve velrybu, japonská lovkyně perel vyplyvla perly, a jdeme... K tomu povětšinou hudba jako když taháš velrybu za ploutev nebo stepního kozlíka za bradku. A je přece jasné, že všichni máme rádi přírodu. Jak sami vidíte, jsem z toho celá zpitomělá. (28.01.2008)

„Projekt Drawing Restraint 9 je takpovediac krížencom medzi túžbou tvoriť a disciplínou pokračovať v tvorbe; pokusom o udržanie si kreatívnej energie tým, že nedopustíme, aby činnosť získala konkrétnu formu." Tak charakterizoval svoj film Matthew Barney. Žánrovo ťažko zadefinoveteľný, veľmi osobitný a obsahovo jedinečný film. Počas projekcie som si spomenul na dva snímky. 2001: Vesmírna Odysea, ktorý vo mne ako v malom zanechal veľmi silný, ale nedefinovateľny filmový zážitok a Mullholand Drive, ako symbol filmu kde človek nemá šajnu ktorá bije. Ale na rozdiel od Lyncha, ktorého podozrievam z účelovosti, pri Drawing Restraint mám pocit, že za všetkou tou použitou symbolikou, je skryté niečo čo mi vzhľadom na môj vek nieje dopriané pochopiť. Ale skladám Barneymu hold za to, že ma dokázal do snímku vtiahnúť tak, že som nerezignoval. Obrovský zmysel pre detajl, rituálne správanie sa postáv, nevšedné kontrasty, minimálna konverzácia, podmanivá hudba (Bjork), to všetko charakterizuje jeden s najzvláštnejších filmov mojho života. Naozaj to nieje pre každého. (06.12.2005)

No tvl-vůbec nevím co s tím... Především mám docela respekt k takhle odvážným počinům a tak jsem tomu rád dal šanci-nehledě na to, že Barneyho estetika je kapku(né úplně ale přecejen) mimo můj vkus a hlasový projev Bjork mi příjde většinou protivný. Pokud to je jen estetický sled pohyblivých obrazů, bez nosné myšlenky, je to dost slabé(i v těch obrazech).. Pokud to myšlenku mělo(a já pevně doufám, že ano), dost by mě zajímalo jakou přesně... Někde v poslední třetině jsem totiž sám sebe přesvědčil, že jsem to pobral a má myšlenková konstrukce byla docela pevná a opodstatněná, ale pak to najednou tak něják hrrr rychle skončilo bez toho aby došlo na mnou odhadovaný konec(nebo tam byl ale nepochopitelně zkratkovitý).. Takže nevím.. Buď je to jen bezmyšlenkovitý blábol, nebo velmi chytrá hra. Protože to nejsem schopný odhadnout musím se uchýlit ke stejně nejasnému hodnocení...................... Mimochodem. Až Verbalovi jednou v sebemrskačské chvilce jebne a koukne na tuhle srandu, čeká nás pravděpodobně jeden z nejzábavnějších písmenkových vomitů posledních let ..těším se. (29.03.2013)

Matthew Barney i Bjork jsou jedni z mých nejoblíbenějších umělců. Silné obrazy jsou podkresleny snad ještě silnější hudbou. Až sterilní prostředí obrovské rybářské lodi, lovkyně perel i závěřečné splynutí postav jsou pastvou pro oči. Nesnažil jsem se rozumět symbolům, hledat děj...myslím, že to ani nebyl Barneyho záměr. Jen jsem se nechal unášet výstavou obrazů, zajímavě převedenou na filmové plátno. Skvělý zážitek. (31.10.2007)

Čekal jsem cokoli, ale dvě věci fakt ne - 1. Je to hudební film., 2. Má to děj. Teda, o ději by se daly vést diskuze, ale já ho tam našel. JAK JSEM FILM POCHOPIL JÁ Kapitán velrybářské lodi Nissin Maru ví, že přijde katastrofa. Tahle Nissin Maru je totiž v pořadí čtvrtá a číslo 4 v Japonsku má mnoho společného se smrtí a štěstí rozhodně není. Proto na lodi to číslo v názvu ani není. Každopádně kapitán tuší, že se blíží katastrofa, o které posádce radši neřekl a aby katastrofě zabránil, pozve na palubu dva lidi, kteří zachrání loď a její posádku tím, že si projdou jedním zvláštním rituálem. Oba dva vědí moc dobře, do čeho se dostali a tak po přípravách před vyplutím lodě, naloděním hlavních hrdinů a jejich přípravy na rituál se oba dva napijí zvláštního nápoje, po kterém se začnou měnit na velryby (nejprve asi psychicky a až potom fyzicky, protože si oba nejprve uřežou nohy (a nejspíš bezbolestně) a až pak se z nich stanou velryby i fyzicky a ve finále je vidíme ve vodě. Díky tomu si loď Nissin Maru usmířila přírodu za svoje lovy velryb, protože jí dvě nové dala. KONEC MÉHO VYSVĚTLENÍ. Jestli to takhle Barney skutečně myslel si nejsem moc jistý, možná jsem to v tom viděl jenom já, ale aspoň to pak pro mě mělo nějakou přidanou hodnotu. Drawing Restraint 9 je totiž především vizuální podívaná (možná to bylo to jediné, co Barney chtěl) a když bude divák akceptovat, že je to experimentální film a že o vizuál tu jde především, mohl by si to i užít. Já osobně bych za prvních 40 minut dal klidně 5*, protože až na jednu scénu zde byla podmanivá, atmosférická hudba a skoro všechny scény hodně připomenou styl Slow TV - a ten já rád. Bohužel pak až do konce filmu je té atmosférické hudby míň a úplně nejhorší jsou ty skladby, ve kterých se někdo snaží o zpěv (buď do toho skřehotá Björk (což je ale pořád ta lepší varianta, jelikož se to dá aspoň poslouchat), nebo nějaký Japonec) a i těch fascinujících Slow TV scén ubyde. Přece jenom, dá se to čekat, když v poslední hodině se vlastně nestane skoro nic jiného, než že kapitán vysvětlí historii lodě, započne ten "rituál" a dojde k oné pověstné scéně. Celkově mám ale problém to hodnotit, protože vůbec nevím, jestli Barney v tom filmu má nějaké poselství nebo ne. Ono mi totiž nepřišlo úplně dotažené a domyšlené (což je možná znát z mé interpretace děje), ale jak už jsem psal, aspoň by v tom byla nějaká přidaná hodnota. Vidím ji v tom ale proto, že tam skutečně je, nebo proto, že se mi to tak prostě spojilo dohromady? Netuším. Tak jako tak to do sebe něco má, experiment to je poměrně zdařilý a i když už bych si to znova nepustil, tak ty skoro dvě a půl hodiny se daly zvládnout bez větších problémů (ačkoli to po těch úžasných 40 minutách začalo být poněkud nudné), takže to na lepší 3* bude. (27.12.2020)