Adamove jablká

Přesně na hranici 60% a 70%. Původně jsem chtěl dát dokonce i ono vyšší hodnocení, ale čím víc o tom přemýšlím, tím míň mám pocit, že mi ten film něco dal a naopak z něj čouhá až moc očividná sázka na jistotu. A tak trochu i přehnanost. Nemám nic proti zahnání situace do extrému, ale k tomuhle konkrétnímu snímku se mi to nějak nehodí. (12.07.2010)

Tyhle filmy miluju. Žádný okoukaný dramata, kde člověka nemůže nic překvapit a pět minut po začátku ví, jak všechno skončí. Tady se příběh prakticky nedá odhadnout, divák prostě jen kroutí hlavou. Zároveň je zápletka chytrá a nešetří se symbolismem, hlavně biblickej Jobův příběh hraje důležitou roli. Je tu parta zajímavejch charakterů, který jsou všechny trochu praštěný, ale ve zdravý míře a nejvíc vyniká nemluvnej hlavní hrdina Adam (výbornej Ulrich Thomsen) a samozřejmě farář Ivan Madse Mikkelsena, co si žije ve svým světě a Adam se neustále snaží mu otevřít oči. Pak je tu obézní zloděj co se furt cpe a muslim, co vykrádal benzínky. Nejpozoruhodnější je ale to zkloubení nejenom žánrů, hlavně komedie a trochu psychologickýho dramatu, ale i nálad, že člověk se směje a vzápětí se rozesmutní a nakonec ho uzemní trochu mystična.Skvělej film, co bych doporučila asi všem a jeden z mých nejpříjemnějších filmových zážitků v tomhle roce. (09.04.2011)

Když se dají do mixéru absurdní situace v civilním pojetí, velmi slušně vykreslené postavy, inteligentní humor a výborní herci v čele s mým oblíbeným Madsem Mikkelsenem, a tu mašinu pustí osvědčený režisér a scénárista Anders Thomas Jensen (napsal hned několika výtečných příběhů pro Susanne Bier), máme tu další milý malý film!! (30.06.2013)

"Zobou jabka, černou duši... krve kapka teče z uší." Pevnost naší víry, ať už jakékoli, třeba i k obrázku milovaného tatínka, starého Ády ("to není on, Hitler měl přece vousy"), nebo slepé víry v obornost psychiatrických posudků ("píšou tady, že jste zlý") se viklá a padá ze zdi, padá spolu s bílou kočkou, černým bubákem z rajského stromu sestřelenou, rozezvučí-li vaše srdce kostelní zvony, Ivanovýma bláznivýma rukama rozhoupané. Ochraňujme ďábla svého, neustále milosrdenstvím těžce zkoušeného, v dušich našich černých a zhýralých, oči před realitou zavírejme a ... modleme se. Jen pomni, člověče Boží, oběma rukama pak uši si přikrývej, aby z nich ni čůrek krve vytékati nezačal. A nikdy se neptej, komu zvoní trauma hrana, Tobě zvoní! Říkám to opravdu nerad, coby praktikující agnostik, ale Anders Thomas Jensen je Bůh! [...můj původní divnokoment z roku 2013, napsaný Adamem, ve finále podivným cherubínem, se nedochoval. Shořel po zásahu bleskem, za divoké bouře při druhém zhlédnutí]. (28.10.2022)

Na starozákonním podkladu vytvořil Jensen vrstevnatý příběh, v němž hrají prim na severskou kinematografii vizuálně netypicky zjitřené motivy "velkého druhého" (Boha / skutečnosti / symbolického pořádku... whatever...), ale s nimi ruku v ruce kráčejí zcela typické "nepřímé dialogy". Postavy rozmlouvají, ale smysl jejich promluvy se odvíjí na symbolické rovině, ne v tom, co se říká, ale v jemné interakci náznaků, zámlk a skrytých významů. Postava Madse Mikkelsena, jakkoli obestřena biblickými stigmaty, je v jádru čistě lidská a její poselství, že před skutečností je třeba unikat za cenu milosrdných klamů, změkčuje i občas "trochu příliš" monumentální symboly. Nejde tu totiž o ně, o nějaké nepolapitelné entity a velké ideje, ale o ten hřejivě-mrazivý život vezdejší, ve kterém všechny postavy zakoušejí na vlastní kůži, že každý z nás potřebuje jablečný koláč a přivřené oči, aby se ze zdánlivě kruté absurdity existence stala snesitelná hra. Ať už je Ivan Jobem (či jen zaslepeným človíčkem) a Adam pokoušený Satanem (či jen hlupákem žijícím bludu), Adamova jablka chutnají kysele a přitom se od nich nelze odtrhnout. Je v nich pachuť nadějí, útěků i sladkých návratů. Nijak závratně hluboký, přesto nádherně "pravdivý" film o tom, že nemá žádných trvalých pravd a neotřesitelných jistot. Černá biblická tragikomedie. (19.12.2010)