Vratné lahve

S radostí mohu konstatovat, že český film ještě pod drnem není. Pro letošek jej zachránil Jan Svěrák s pomocí svého otce Zdeňka a snad nejdospělejším projevem Jiřího Macháčka. Po ROMingu jsem ani nedoufal, že bych se u nové české komedie zasmál, zde se to podařilo, a to dokonce i přesto, že nejde o ryzí komedii pro mlácení hlavou smíchy o podlahu. I přes jednu opravdu trapnou scénu jde o film bezchybný, příjemný a klidně se na něj ještě někdy podívám. Herecký projev Zdeňka Svěráka je nanejvýš profesionální a snad poprvé se to dá říci i o Jiřím Macháčkovi, který mě opravdu překvapil. Letos se tedy český film ještě nad vodou udržel, kdo jej udrží příští rok? (08.12.2007)

"Takže tahle celá debata je k ničemu, protože pan doktor Plzák vás naučil: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Debil." Co si budeme povídat, pan Zdeněk Svěrák píše tak, jak by si to spousta začínajících (i pokročilých) autorů jistě přála taky umět: má svůj osobitý styl a ještě se to líbí masovému množství lidí, což znamená, že to na sebe vydělá a taky to způsobuje uměleckou hrdost. Většina filmů, které natočí se svým synem, je vřele divácky přijata se potom se díky své kvalitě i odporoučí do pokladnice české kinematografie a málokdo proti tomu co namítá, já taky ne. Ale co se týče Vratných lahví, tak se tady mám pocit situace trochu mění. Sice na film šlo hodně lidí jako obvykle, téma je ze života jako obvykle, na různé blbosti se nahlíží laskavě a poeticky jako obvykle, ženy jsou krásné a muži jsou pacholci a občas je to naopak jako obvykle, ale někde něco drhne, což obvyklé není. Už to přestává být sranda. Jako by někdo při vaření házel do jídla naměřená množství koření, aniž by to potom ochutnal a zkontroloval, jestli to přece jenom nechce někde trochu dosolit. A nebo že už to vařil tolikrát, že se to jazykům docela znechutilo, nevím. Ale ani nemám potřebu se tím zaobírat, jenom si pořád opakuju, jak že to řekl Kurt: "Raději shořet, než vyhasnout." Raději vidět pár dobrých filmů a potom už nikdy nic, než vidět génia, jak se na stará kolena rozmělňuje ve snaze vystačit s dechem. (11.04.2009)

V dnešní době nesmyslného ´kultu mládí´ je tohle učiněný poklad a také typicky svěrákovský balzám na duši. Žádný vyřvaný humor (před filmem běžel trailer na Božského Evana se Stevem Carellem a zvedal se mi pajšl), ale velice inteligentní příběh plný životních mouder a postřehů, který člověku vyvolá permanentní úsměv na tváři a třeba, při nádherném milostném vyznání v balónu, i rozněžní tak, že koupíte své drahé polovičce po odchodu z kina květinu :o) PS: Krásná paralela (jedna z mnoha ve filmu) ze Svěrákových postřehů je třeba hned ta úvodní. Mám kamaráda, dvoumetrový chlap jako hora, učil na střední hotelovce dějepis a češtinu. Říkal mi, že po půl roce, vždycky když nasedl do tramavaje, se kterou do práce dojížděl, měl úplně svíravý pocit v hrudi (bez tiků a prášků pana Svěráka) z pocitu, že zas bude muset odolávat atakům drzých spratků. Nejhorší prý byli synáčci bohatých tatíků, kteří nějak finančně pomohli škole (viz.ve filmu synáček tatíka, který financoval "běžeckou dráhu"), protože ti věděli, že jsou tímhle krytí, že se jim nic stát nemůže. Ani ne po roce to kamarád s učitelováním zabalil, nevydržel s nervama. Mokrou houbu na studenty neždímal, Váš film neviděl, ale věřte, pane Svěráku, že by Vám hluboce rozuměl :o)) (29.07.2007)

Málokterý film ve mně zanechá něco, k čemu se v myšlenkách vracím cestou z kina, večer i druhý den - Vratné lahve ano. Jsou filmem spíše Zdeňka než Jana, ale s tím nemám problém. Jsou osobnější a pod povrchem smutnější než Kolja nebo Obecná škola (nic proti!), jsou upřímné a nenalhávají nám, že každý konec je šťastný. A vedle toho pořád skvěle baví. Jan navíc dokázal, že pod jeho vedením dokáže i Jiří Macháček vyplout ze série karikatur a zahrát přirozeně sympatickou postavu. Do kina na Lahve zajdu aspoň ještě jednou. P.S. I napodruhé jsou Lahve skvělá zábava a vedle Obecné školy asi můj nejoblíbenější Janův film. (01.05.2007)

Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna. (03.08.2007)