Chello hongmijoo ilga salinsagan

Cello nefunguje jako filmový celek. O tom není žádná diskuze. Příběh se zadrhává, střídá lepší a horší scénaristické momenty, dialogy jsou místy kostrbaté a filmu tak nějak chybí čitelnost děje - divák neví, o čem vlastně ten celý spektákl je a proč by vlastně měl být napnutý. Ovšem, zase na druhou stranu, jednotlivé scény skvěle fungují, jsou výborně natočeny a zahrány a hlavně plní svůj účel - umí vyděsit. Závěr navíc přinese zmiňované chybějící vysvětlení všeho, co se po dobu celého filmu událo, a to takovým způsobem, že dá na původní klopýtání téměř zapomenout. Fajnšmekrovské výústění celého příběhu do závěrečné pětiminutové "opakovačky" je pak třešinkou na pomyslném filmovém dortíku. Výborně natočený film se zajímavým námětem tak nakonec dojíždí jen na kostrbaté vyprávění a rozporuplný scénář, který by zasloužil nejedno přepsání. Tři a půl. [září 2006] (10.09.2006)

Tohle je docela známá jihokorejská duchařina, která ale fanoušky „pravé“ asijské tvorby asi poněkud zklame. Jakkoli se Chello tváří moderně a západně, svou podstatou to je příběh klasické vendety a protože to je duchařina, vůbec nevadí, že pomstychtivá entita není ze světa živých. Jenomže samotný film je značně unylý, místy vyloženě nudný a hlavně nehorázně překombinovaný. V závěru sice nabídne docela solidních deset minut – pozor SPOILER – ve kterých dojde k vyvraždění rodiny, ale následný dějový veletoč postaví celý příběh na hlavu. Tady to už autoři přemysleli a z mého pohledu film zabili. Duchařských prvků je zoufale málo, a tak mi nezbývá než dát filmu podprůměrné hodnocení. (08.05.2013)

Podle mě trošku „netradiční“ asijská duchařina. Sice tu je klasický černovlasý dlouhovlasý duch (naštěstí to ale tentokrát není malá holčička), i na krev dojde a má to „tradiční“ zápletku, ale připadá mi to trošku komorněji pojaté a hlavně více psychologičtější horor než klasická duchařina. A k tomu docela dobře natočený. A snad proto je to tak dobrý. (26.06.2009)

Korea má svůj zcela specifický a nedefinovatelný styl, který se poněkud liší od toho japonského. Zároveň ale nesedne každému. V tomto případě se ale jedná o film, který má místy dost evropský nádech a tak není pro západního diváka takový problém ho přijmout. Ze začátku se děj vyvíjí jako klasický "stalking horror", hlavní hrdinka je bezradná a sledujeme její snahu vyrovnat se s tragickými událostmi kolem ní. Pak se začnou dít napřirozené věci a vše se začne ubírat poněkud jiným směrem, až dojde na vcelku překvapivou pointu, která vám najednou zcela změní pohled na věc. Závěr je pak sice dost podivný, ale efektní. Přesto se ale nejedná o nic signifikatního, na emoce se zde nijak výrazně nehraje a kdovíjak strašidelnou atmosféru to taky nemá a proto Cello hodnotím jako průměr. (31.05.2011)

Ani ne průměrný thriller, jehož styl je až příliš okatě inspirovaný podobnými hollywoodskými filmy, a nemá v sobě tudíž onu asijskou jinakost, kvůli které se na podobné filmy tak rád dívám. Já sice vím, že Jižní Korea je z velké části křesťanská, že zde stejně jako v Japonsku chovají v úctě evropskou klasickou hudbu a obdivují a napodobují západní životní styl, ale na druhou stranu pro mě není korejský film točený západním stylem a se západními kulturně-společenskými prvky příliš přitažlivý a Cello mi tak bez výraznějších pocitů zapadne mezi obdobné průměrné americké horrůrky na jedno dvě použití. Škoda, řemeslně je to docela dobré a překrásný zvuk violoncella je jeden z mých nejoblíbenějších hudebních zvuků. Tři hvězdy kvůli té hudbě, ale hodně slabé tři. (04.04.2013)