Starý dom uprostred Madridu

Po snímku Mamá cumple cien años si u mě Carlos Saura spravil reputaci. Film Cría cuervos je pojatý jako kronika života Any a jejich dvou sester, jak se vyrovnávají s úskalími dospívání a krok za krokem poznávají, co znamená svoboda. Film nabízí s neotřelou citlivostí a půvabem metaforu života ve fašistickém režimu (Franco leží na smrtelné posteli) jako svého druhu dětství, jemuž nebylo dopřáno dospět. Sebevědomá sebejistota její dospělé Any jako by naznačovala, že fašismus je již věcí minulosti, cosi, co bolestivě přetrvává, ale nakonec je poraženo. Dobrá píseň Porque Te Vas k daným scénám výborně pasuje. [8/10] (Elías Querejeta, Querejeta y Gárate, Elías) (Eastmancolor /// Produkce: Carlos Saura /// Scénář: Carlos Saura /// Kamera: Teodoro Escamilla /// Hudba: Federico Mompou /// MFF v Cannes: Carlos Saura (Velká cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (14.04.2010)

Každé dětství je svým způsobem kruté, některé jen trochu více... Saurův pohled na dětství je zbaven všech klišé, všech příkras - dalo by se říci, že je zbaven veškerého citu, a to je na něm to přitažlivé. Saura nabízí velice křehkou tematiku a to dost drsným a nesmlouvavým způsobem - nesnaží se vzbudit v divákovi patetickou lítost, chce jen aby se prostě díval a pochopil... A to se mu daří! Como cada noche desperté pensando en ti / Y en mi reloj todas las horas vi passar / Porque te vas... (05.07.2009)

2 roky som sa vyhýbal Saurovým filmom, lebo sa mi zdali deprimujúce a psychoanaliticky odkrývajúce negatívne emócie v ľuďoch. Musím priznať, že za ten čas som mentálne na Sauru nedozrel. Symboliku som nepochopil ani dnes, vadila mi prevaha formy (kamery) nad dejom a celý čas som zápasil s pocitom, že sa pozerám na hybrid Betónovej záhrady a Tarkovského filmov. Veľmi skľučujúce. (31.10.2010)

Když jsem včera znovu po letech s nevadnoucím zalíbením zhlédnul Ericův El espíritu de la colmena, dneska musela zákonitě přijít na řadu další nesmrtelná perla španělské melancholické školy - Saurův Cría cuervos. V hlavní roli opět úžasná Ana Torrent, na níž (a ovšemže taky na křehce a nemocně krásné Geraldině Chaplinové) celý tenhle krásný a smutný film stojí. A jejíž dětské, ale smrtelně vážně míněné pokusy nejprve o euthanasii nešťastné babičky a posléze i o vraždu protivné tety, jsou neskutečně sladké a zároveň i malinko děsivé. No a jelikož mám na svém soukromém "Best Of 70s" i skvělou píseň 'Por qué te vas' od Jeanette, tuhle mou filmovou srdcovku si dodnes každou chvíli s chutí připomínám. "Nechápu lidi, kteří říkají, že dětství bylo jejich nejšťastnějším obdobím... Své dětství si pamatuji jako dlouhé, nekonečné a smutné období, naplněné strachem. Strachem z neznáma." (22.01.2015)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)