Grandhotel

Jako prostě, takhle to nefunguje... Grandhotel už od samotného začátku jeví známky snahy o "artovější snímek pro masy". Nemá cenu nijak pohlížet na děj, ten totiž absentuje, jedná se o starou známou taktiku záznamu z úseku života. Z širšího hlediska ovšem Grandhotel opravdu špatný není, tedy minimálně jeho nápad. Minimálně hotel, jakožto místo děje se totiž nesmírně osvědčuje. Jedná se o jednou z nejvděčnějších filmových lokací, neboť nabízí neomezené množství možností. Postavy se mohou objevit jen za určitým účelem a během několika sekund opět zmizet, není žádný problém dotáhnout na místo děje zajímavé situace od jinud a těch možností je víc... Ondříček jich však bohužel příliš nevyužívá. Jediné k čemu zde hotel slouží je umístění jednotlivých postav na jedno místo. Grandhotel nemá problém s vizuálem, jak tomu u českých filmů bývá, ale se strašným scénářem, kterému moderní režie z bůhví jakých důvodů nejde kupředu, ale všemožně jej ignoruje. Grotesktní sbírka absurdně degradovaných charakterů totiž nemá čím zaujmout, čemuž napomáhá záhadná absence hrdiny, se kterým bychom se mohli identifikovat. (02.03.2008)

Grandhotel je bezpochyby nejlepší lvový snímek za rok 2006, na druhou stranu ale nejhorší film Davida Ondříčka, stylisticky zručného filmaře, ve skutečnosti špatného vyprávěče, který zde selhává i v tom, co mu tolik šlo - určení si cílové divácké skupiny. Komu je vlastně čtvrtý celovečerní film syna slavného kameramana určen, koho chce oslovit? Vzhledem k tomu, že vypadá jako zfilmované Bravo Girl, zjevně dívky._____ Česká variace na Wendersův Million Dollar Hotel, která sklouzává k turistickému výprodeji a nikdy není spirituální, i když se o to až úpěnlivě snaží, je navíc zajímavá z hlediska ztvárnění mužských postav. Muži jsou zde apatické a převážně pasivní typy, silně psychicky labilní a s vážnými problémy se svou maskulinitou, jinými slovy: jeden zakomplexovaný homosexuál vedle druhého. V Grandhotelu se to hemží falickými symboly, chlapskými řeči o "strky frky" a neustálými narážkami na onanii, přesto zde ona není ukázána a jediný milostný akt nám zůstane zbaběle skrytý. Ženy na tom nejsou o nic líp, jsou to nedospělé a iracionálně jednající slepice, které touží bláhově po tom pravém, i kdyby ho to mělo stát život. Divák tak ztrácí s postavami kontakt a nezajímají ho (a ne kvůli absenci sociálního či kulturně-historického pozadí, poskytnutého na konci...), muži jsou zde losery jenom tak, ze scénáristické svévůle, a ženy jsou natolik vedlejší či nezajímavé, že jejich snažení není komické, ani tragické. A napomáhají k tomu i silně nepovedené dialogy, v nichž snaha o hovorovou řeč prostřednictvím užívání slůvka "prostě" nefunguje a navíc takhle nikdo nemluví a ani nereaguje (viz popelnice, viz balón...)._____ Mucha je sebevykrádačský, kamera Richarda Řeřichy sice vzletná, ale nenavozuje ten správný dojem, a Ondříček zatěžuje nezvládnuté vyprávění a neschopnost stvořit koherentní fikční svět sadou scén, které není schopný zahnat ad absurdum, nebo aspoň si na nic nehrát. Pokud se ve filmu objeví něo originálního a pro český film osvěžujícího, jako je tomu u scény v kuchyni, je to špatně nasnímáno, zabito dementními dialogy a špatným herectvím zúčastněných._____ Ondříčkovi chybí odvaha, není schopen dotáhnout vše do konce (nebo aspoň ne do nehappyendového a nekýčovitého konce) a navíc... mohl by si najít scénáristu, jehož kouzlo spočívá v chytrém řetězení gagů, které tak umí, bez snahy o rychlé zkultovnění hlášek, protože začíná kameňákovatět... (06.03.2007)

„Tak trochu“ jiní Samotáři. David Ondříček (filmařsky) vyzrál, posunul se o parník dopředu a šest let po jeho „kultu“ brnká na mnohem vážnější (čti civilnější, intimnější, upřímnější) strunu. Hlavní postavou je Fleischman (amatérský meteorolog), který za celý svůj dosavadní život nepřekročil ceduli Liberec, přičemž celý snímek je jedna velká metafora. Přitom dotyčný (skutečně) žije mnohem víc (opravdověji) než valná většina (z) nás. Občas není na škodu zvolnit tempo (popř. se úplně zastavit) v tom našem každodenním shonu a nasávat vuni(ě) života. Mně se to díky D. Ondříčkovi a „jeho týmu černých koní“ (kdo viděl film o filmu, ví o čem mluvím) i s notným přispěním Jana P. Muchowa na dobu 100min povedlo. Úplně jsem (v těchto přicházejících mrazech) pookřál a člověk dostane opravdovou nefalšovanou chuť rozjet se do Liberce, do hotelu Ještěď, ubytovat se „nahoře ve věži“ a pozorovat „cvrkot těch dole“. Nejeden se tak neubrání myšlenkám (otázkám), kdo je větší blázen, jestli Fleischman nebo „ti dole“. Pokud bych měl jednou větou napsat, o čem, že tento snímek D. Ondříčka je, neváhal bych ani vteřinu. Grandhotel je intimní příběh o překonávání mantinelů uvnitř každého z nás. p.s. tenhle snímek je takový balzám na duši. A NE, nevyšlo mi to v testu, ale přišel jsem na to zcela sám. p.p.s po předloze od Jaroslava Rudiše bezpochyby sáhnu. Už pouze pro fakt, že si od ní slibuju, doplnění informací z Fleischmanovi minulosti (dětství, mládí)... tedy podstatné detaily, které ho (do)vedli k tomu, „proč je takový, jaký je“. (17.10.2011)

I přes velmi slabé ohlasy jsem byl s Ondříčkovým dítkem vesměs spokojený. Na naše poměry to bylo vizuálně bohaté, mimořádně čisté dílko, čisté ve smyslu asijsky jednoduché. Outsider, hotelový poskok, sušenkář a amatérský meteorolog Fleischman se vyhýbá lidem a raději v hliníkovo-laminátovém hotelu nad Libercem sleduje mraky a zapisuje stav počasí. Marek Taclík se ho zhostil výtečně, skloubil podivínství s chcípáckým vystupováním, kterým si možná získá diváka. Stejně jako další ztroskotanci, rozuměj zaměstnanci, hotelu, kteří si ale i přes odbyté psychologické vykreslení svoji beznaděj oproti Fleischmanovi relativně uvědomují. Tady potěší nemalý herecký talent Kláry Issové, která coby servírka Ilja snad jako jediná dokázala vybruslit z figurkaření, které ostatní setřást nedokázali. Věkově jde o třicátníky, mentálně ovšem o nevyzrálé losery, kteří přešlapují na místě – ne proto, že se bojí změny, ale proto, že nic jiného by ani nesvedli. Vadí tu víc věcí: žánrová nevyhraněnost, absence umělecké vize, vykonstruované motivace, nepřirozené reakce většiny zúčastněných.. a našlo by se toho víc. Prostě čím víc se mluví, tím je to horší. Ostatně dialogová nemohoucnost je asi největším problémem celého ještědského vyprávění. Právě Ondříčkova poetika by mi s přispěním skvělé hudby Jana P. Muchowa bohatě stačila, škoda, že se na plátno neustále snaží tlačit vtipné momenty, které ne vždy fungují. Protože jistá tajemná magičnost tu z plátna bezesporu čiší.. (13.10.2009)