Grandhotel

Tak docela slušný pokus, i když dopředu se dá očekávat, o co go, Taclík je jen kopie pavloliškovských variací a Klára Issová hubne a hubne, až ani ta prsa nejsou k pohledu... Ale zas hezké a moc hezké záběry Liberce, Ještědu, počasí, využití zvuku kapek, deště, to se mi moc líbilo. ------------ Recenze pro Filmpub: Samotáři o čtyřech až šesti lidech z Liberce? Inu, proč ne? V režii Davida Ondříčka a podle předlohy Jaroslava Rudiše opět ožívají podivné vztahy současných mladých lidí, tentokrát na Ještědu. Protože u poslední mé recenze na Krásku v nesnázích se vyrojila spousta dohadů, hned na úvod říkám jasně a srozumitelně, že se mi nakonec Grandhotel líbil a že jej doporučuji. Čímž prosím všechny, kteří nevědí, že mezi recenzí, popisem děje a kritikou jsou určité žánrové rozdíly, aby již dále nečetli a zašli na film do kina. Pro filmové znalce a řekněme i odborníky si dovolím níže pár filmařských poznámek, v nichž se nevyhnu samozřejmě i kritice, jak už to tak holt u kritik bývá. Podívejte, v celosvětovém, ani v evropském měřítku není Grandhotel žádným veledílem. Ale má vynikající kameru Richarda Řeřichy, který podle mne musí mít proti závratím nějaký specifický recept, vynikající hudbu Jana P. Muchowa, a ostatně i dostatečně nosnou předlohu, které ani sem tam stupidní nově napsané dialogy nemohly celkově ublížit – takže v českém měřítku jde o nadprůměr. Příběh se skutečně soustředí jen na čtveřici, respektive šestici postav – je zde třicetiletý podivín Fleischman v podání Marka Taclíka, který na Ještědu slouží jakožto recepční, ale více ho zajímají povětrnostní podmínky; pak dvě servírky a uklízečky pokojů, z nichž jednu hraje Klára Issová (Holka, prosím, přestaň už hubnout, ta žebra by se na tobě dala počítat, a když si sundáš triko, tak ani ta prsa nejsou, co bývala. I když fakt už by Issová nemusela ukazovat kozy v každém filmu, leda by si časem chtěla udělat časosběrný materiál?); je zde i číšník a prodejce Happy Lifu Patka, a konečně skutečný recepční v podání Jaromíra Dulavy, který myslí jen na to, jak zasunout, a neustále někoho vyhazuje z podniku, aniž by k tomu měl oprávnění. A ještě nutno zmínit Čechoněmce Franze, hraje jej dokonalý Ladislav Mrkvička, připomínající vizáží naprosto Eduarda Cupáka, jenž se vrací do rodných míst vzpomínat nejen za sebe, ale i svého ve válce padlého přítele... Osudy všech se navzájem prolínají a dotýkají, každý má nějaké cíle a směřování, a divák může po celý film dešifrovat jejich pohnutky a důvody chování. A tvůrci zcela správně různá odhalení dávkují po troškách, takže třeba o rodičích dvou hlavních postav se dozvíme ony podstatné informace až v závěru. Škoda ale, že se s většími charaktery postav nepracuje opět již od počátku, aby se do nich člověk mohl vcítit a mít tak svého „hrdinu“ či „hrdinku“. A opět se zde setkáváme kdovíproč s českým neuvěřitelným klišé – hlavním hrdinou je opět člověk – pitomec. Nebo jinak řečeno ne zrovna normální člověk. Který v životě neopustil Liberec a má problém dostat za hranice města, aniž by způsobil nějaký poprask. Z této fóbie pak vzniklo množství neuvěřitelných scének na jedno jediné téma – jak se o překročení hranice města pokouší, ale nepovede se mu to. Navíc Marek Taclík občas hraje – včetně zakoktávání se – jako by se učil z nejhloupějších hereckých rolí Pavla Lišky, přičemž některé grimasy odkoukal od jistého Jirky Macháčka. Snad nejnormálnější postavou celého příběhu je služebná a číšnice Zuzana ve skvělém podání Dity Zábranské – obyčejná holka odkojená Cosmáčem, která přesto hledá svoje životní štěstí, přes všechnu tu smůlu, co si sama nadrobí, nebo se na ni řine sama. Taková řeklo by se obyčejná holka, jakých potkáváme dnes a denně desítky, a která má svoje malé, ale problémy, a řeší pro nás, malé, ale pro ni velké životní prohry. Chtělo by se říci – ejhle, konečně v českém filmu nějaká životná postava z masa a krve! Příštipkaření Jaromíra Dulavy, vtípky s „rosničkou“ apod. jsou jen poplatné režisérovým touhám po hláškách a vtipech za každou cenu,a tentokrát to až tak moc nefunguje, nebo dokonce vůbec. Ostatně, dialogy, jak jsem již naznačil, jsou skutečně často šroubované, ne zrovna životné, šustí papírem a mladí lidé by je asi z úst nevypustili. Stejně tak různé náhody (schválně si spočtěte, kolikrát se Fleischman s Iljou setkají čistě čirou náhodou?) děj filmu poněkud shazují, i když dejme tomu bychom mohli na ně zkusit aplikovat mystérium schopnosti předpovídat do detailů počasí, jež Fleischman tak dobře ovládá. Nutno však podruhé zmínit obrazovou stránku filmu, která je dokonalá a z genius loci Liberce a potažmo Ještědu vytahuje to nejlepší a ještě v dokonalém hávu. Viktor Polesný, který něco podobného nezvládl s Ústím nad Labem u Milenců and Vrahů (nebo jak zní nakonec český název tohohle filmu), by se mohl učit. A také různá mrknutí okem – např. role Kláry Issové a štěk Tatiany Vilhelmové jakoby udělal jakýsi most a nabídl nám Indiánské léto po dvaceti (nebo kolika?) letech – působí v kontextu „porevolučního“ českého filmu (myšleno po roce 1989) zajímavě. Ani tento snímek se nevyhnul figurkaření, viz postava recepčního v podání Jaromíra Dulavy, která nemá žádný další či větší rozměr, nebo při návštěvě herny figurky hráčů a bodyguardů. Přesto jde alespoň o nějaký, a kupodivu slušný, pokus o nějaké poselství, posílení nějakých pozitivních hodnot v člověku a povzbuzení v hledání toho dobrého v druhých, ačkoliv ti se zdají velmi podivní a podivínští. Tož tak. (04.10.2006) (menej) (viac)

Stejně jako v případě jiných adaptací je i zde skvělá knižní předloha velkým problémem. Text románu je totiž navýsost literárním útvarem. Jeho převod na filmové plátno není zcela špatný, rozhodně ale mohl dopadnout lépe. Pochopitelně bylo nutné odsekat některé dějové linie, ovšem ztratila se také hlubší charakteristika postav. Především Fleischmanova osobní minulost ve filmu citelně chybí. Je také škoda, že se ztratila subjektivnost celého vyprávění, které je v knize v podstatě Fleischmanovým osobním deníkem. Subjektivnost románu tak nahradila filmová popisnost, v níž například projevy osobních fobií hlavního hrdiny vyznívají značně pitomě. Totéž lze říci i o Fleischmanových rozhovorech s majitelem hotelu. Vyplatí se srovnat s obsahově v mnohém podobnými Příběhy obyčejného šílenství, aby bylo jasné, jak přirozeně lze natočit to co v Grandhotelu vypadá pouze jako (ne)chtěná (?) trapnost. Taclík sice svým zadrháváním a zdánlivou nechápavostí, studem, neschopností mluvit, hraje svého "blázna" vcelku dobře, ale především v první polovině filmu působí dosti nepřesvědčivě. Nelze se zbavit dojmu, který v závěru filmu Fleischman dokonce jakoby potvrdí, že jeho divnost je pouze chytrou stylizací, nikoli diagnózou. To je ovšem zásadní posun oproti románové předloze a také je to citelná ztráta. Klára Issová je zcela přirozená, uvolněná, nebojím se říci krásná a také Ladislav Mrkvička předvedl skvělý výkon. I další herci hrají velmi slušně. Dokonce se dá říci, že v tomto případě jejich filmová podoba odpovídá knižní předloze. Dialogy však opravdu, zvlášť na počátku filmu, působí hodně jalově. Zde se stoprocentně potvrzuje poučka, že literární text jednoduše nelze bez úpravy vzít a vložit hercům do úst. Nejde to stejně tak, jako nelze opačně přepsat přirozený tok lidské řeči do psané podoby a myslet si, že jsme tím získali literární skvost... Vizuální stránka filmu je ovšem zcela bezchybná a Ondříček nezapře, že je synem skvělého kameramana. Zcela profesionálně působí i střih. Také hudba se skutečně povedla. Je nevtíravá, minimalistická, ale přitom výrazná... Největším problémem tohoto filmu ovšem nejsou tolikrát zmiňované dialogy, nýbrž režisérovo nepochopení základní charakteristiky celého příběhu. Pominu-li to, že některé dějové a významové linie předlohy ve filmu zcela ztrácí čitelnost (a tím v zásadě i opodstatnění), došlo totiž k podstatnému žánrovému posunu. Zatímco předloha mluví v subjektivně pojatých metaforách, používajíc přitom hojně nadsázku kombinovanou s takřka magickým sledem událostí, Ondříček točí hořkou komedii. Ne, že by v ní metafory nebyly, ovšem zcela ztrácejí metafyzičnost. Rozsypávání popela v supermarketu se tak mění v komické číslo, stejně jako závěrečný let balonem. Příchod "rosničky" (který je mimochodem filmovým doplňkem) přesně ve chvíli, kdy prší a v hotelu není ani místečko nepůsobí magicky, nýbrž nepřesvědčivě... Ondříček Rudišovy básnivé metafory "bezpečně" poutá k zemi a ze zázraků činí běžné denní lapálie. Měla to být pohádka nebo snad pověst prošpikovaná novodobými mýty (asi jako jako Wendersův Million Dollar Hotel (což ovšem zjevně taky mnozí nepochopili)), ale na plátně běží hořká komedie. Jakoby režisér nahrazoval básnivost náladou, nadsázku bral smrtelně vážně a magii preventivně rovnou vypustil, což je rozhodně škoda. Také dějové posuny románové předlohy a natočeného filmu vyznívají většinou v neprospěch filmu (pláštěnky, cesta na koupaliště, msta Zuzany, šarvátka v hotelové kuchyni), přestože místy jsou i obohacením (setkání obou "úspěšných samců" v čekárně na sexuologii, setkání Patky a Zuzany v nemocnici, Iljina jízda na kole za odlétajícím balonem). Instruktivní je také shlédnutí vystřižených scén. Opět si dovolím srovnání se Zelenkou, kde člověk zpravidla lituje vystřižení zajímavého filmového materiálu a sní o nějakém "directory cut". Ne tak u Grandhotelu. Na jednu stranu jsem opravdu rád, že ty scény jsou definitivně vystřižené (a to všechny do jedné), na druhou stranu si kladu otázku, proč je vlastně vůbec někdo umisťoval na dvd... Celkový dojem: 68% Zajímavé komentáře: Cival, Lateef, Bluntman, swamp, regulusw (01.03.2008) (menej) (viac)