Scenár:
Stephen GlantzKamera:
Joseph VilsmaierHudba:
Chris HeyneHrajú:
Gedeon Burkhard, Lale Yavas, Lena Beyerling, Sibel Kekilli, Roman Roth, Brigitte Grothum, Hans-Jürgen Silbermann, Sharon Brauner, Juraj Kukura (viac)Obsahy(2)
Berlín 1943. Židovská otázka se blíží ke svému konečnému řešení a nacisté se rozhodnou odvézt zbývající židovské obyvatelstvo z Berlína. Zbývá jich sedmdesát tisíc. V průběhu celého jara jsou večer co večer odvlečeny celé rodiny, starci, děti, kdokoliv. Do posledního vlaku složeného z dobytčáků je nasázeno 688 lidí. Mezi nimi i slavný boxer Neumann, kabaretiér Noschik, šestáctiletá Ruth a další. Ti všichni si záhy uvědomí, že jejich cesta skončí v Osvětimi, kam všechny transporty směřují. Boj o život však začíná již v přecpaných vagónech. Je vedro a není voda, hysterie se stupňuje a během několika dnů začnou přibývat mrtví. Jedinou možností záchrany je útěk. (Bontonfilm)
(viac)Videá (1)
Recenzie (185)
Snímek, který ukazuje a dokresluje, čím si museli Židé projít, než se dostali do opravdového pekla, do míst, které Bůh snad tisíckrát proklel - Osvětimi, chceme-li Auschwitz. Název, který budí hrůzu a vyvolává nepříjemné mrazení v zádech i po tolika letech. Auschwitz, německý název, který zní, jako když vám nad hlavou zasviští kosa. Jak příznačné pro asi nejhorší vyhlazovací tábor. Vše ale začínalo už nepředstavitelně krutým a nehumánním transportem, který tvůrci velmi realisticky a naturalisticky líčí. Neskutečně malý prostor ve vagónech, vyprahlá ústa, hladové žaludky, mrtví a takřka apokalyptické podmínky doslova prostupují z obrazovky do našich obýváků. Gedeon Burkhard v hlavní roli tradičně nezklamal a jeho charisma dovádí film někam dál, ke 4*. Perfektně se rolí ujaly herečky (včetně dětské role Niny). Malinko mě mrzely výkony českých herců, jimž jsem jejich role příliš nevěřil (nesedli mi na dané postavy ani prostředí, děj,...) a to samé platí u hlavního esesáka dohlížejícího na celý transport. Krom blonďatých vlasů a modrých očí vůbec nepůsobil jako "německý nelida", byť scény měl úměrné krutosti "nácků". Tento herec se mi jeví spíše jako úlisný podrazáček....I přes to všechno hodnotím vysoko. ()
Nedokážu si představit, jak se asi lidé ve vlacích, které směřovali do Osvětimi cítili. Vůbec se nedivím, že se někteří při převozu zbláznili. Podmínky ve kterých strávili několik dní museli být otřesné. A to pro ně ještě nebylo to nejhorší .. pravá hrůza je teprve čekala, za branou Osvětimi. Nepopsatelně mně zamrazilo, když zbytek Židů vystoupil na "konečné stanici" právě v Osvětimi. Uvědomila jsem si, že právě tam jsem stála. Tudy jsem se procházela. Opravdu nepopsatelný pocit .. Jinak film Poslední vlak mě hodně zaujal, protože Vám ukáže čistou pravdu o tom že peklo nezačínalo až v koncentračním táboře, ale mnohem dřív. ()
Kolovrátkové celuloidové utrpení. Dvě situace opakované 125 minut tisíckrát dokola. Ve scénáři najdete jenom věty "miluju tě" "to víš že tě miluju" a "nikdy tě neopustim". Do toho všeho ty debilní nesmyslný flashbacky. Sorry, ale tohle nikdy víc. Navíc bych něco takovýho čekal spíš na Primě v sobotu ve čtyři odpoledne, než v kině. ()
Nudný snímek snažící se zachytit lidská utrpění na jejich poslední cestě. Filmy tohoto typu přímo nesnáším, proč se dívat na utrpení lidí, kteří měli mizivou šanci se vyhnout smrti a celou dlouhou cestu věděli co je čeká. O to krutější to je, že je vše založeno na skutečných událostech. Nudně na točené a podle mě naprosto zbytečné filmové "dílo". ()
Téma, na které bylo natočeno nepočítaně filmů, chce to odvahu znovu se do něj pustit a sebedůvěru, že přijdu ještě s něčím novým. Tohle se však povedlo mimořádně. Na minimálním prostoru jednoho vagónu se proplétá několik osobních příběhů rozpracovaných do drobnokresby takovým způsobem, že ani po téměř dvou hodinách nepřichází nuda. Velice vděčný jsem za střípek závěrečného optimismu. ()
Galéria (17)
Zaujímavosti (10)
- Filmovalo se v bývalém koncentračním táboře Auswitz - Birkenau, a v obcích Krupá a Chrášťany. (M.B)
- Režisérkou filmu byla česká dětská hvězda Dana Vávrová, kterou známe jako Leontýnku z filmu Ať žijí duchové (1977). (M.B)
- Když na nádraží v Berlíně zpanikaří jedna z žen, začne zpívat píseň považovanou za hymnu přeživších holocaustu, a to "Zog Nit Keynmol", známou taktéž jako "Partinazer Lid". Jedná se ovšem o píseň z jazyka jidiš, kterým němečtí Židové zásadně nehovořili a tuto píseň by v té době těžko mohli znát. (hansel97)
Reklama