Tatarská poušť

Méně známější italský literární bratříček Mannova Kouzelného vrchu. Zurlini se velmi profesionálně snaží neztratit ani píď z myšlenkové stavby románu, přičemž mu pomáhá jak herecký ansábl v čele s Maxem von Sydowem, který přesně vystihl muže živícího se do poslední chvíle nadějí, že přijde vysněný cíl jeho života - útok tatarských hord -, cíl, kterému obětoval celý svůj život a duši, tak Morriconeho hudba geniálně vystihující duši mužů čekajících na vysněný okamžik jejich životů, čekajících týdny, roky... (22.04.2009)

Tohle buď mělo být kratší a údernější, nebo stejné dlouhé s více prokreslenými (a více rozpoznatelnými) postavami, nebo to mělo být postapo, protože pak by stísněná atmosféra pevnosti uprostřed ničeho fungovala naprosto bezchybně. Tatarská poušť je film, ze kterého bych hrozně rád byl nadšený a ještě radši bych ho všude doporučoval, když má tak geniální námět, ale nedá se nic dělat, pro mě se výsledek utopil v špatně využité, dvouapůlhodinové stopáži. Celé to čekání na Godota, pardon, na údajné nebezpečí ze Severní země, které stále nepřichází, možná ani není a možná ani není nebezpečím, je dost poutavé, když se mu film zrovna věnuje; a celá ta myšlenka ohledně toho, že jsme v životě předem škatulkováni do určitých rolí, kterým když podlehneme, tak v nich můžeme prožít celý život (navzdory tomu, jak prázdná a nesmyslná role ro může být) a ani si během něho nemusíme uvědomit, že se z těch rolí dá vystoupit (skvělá (a značně depresivní) scéna s osamoceným Velitelem (abych nespoileroval)), je více než nosná a v závěru i velkolepě uzavřená, ale i tak mi těch 140 minut utíkalo pomalu a nejedna scéna mi ve výsledku přijde zbytečná, hlavně vše s osudem Lazaruse. Možná to časem docením víc, ten film rozhodně má hodně co říct, ale teď ho buď nejsem schopný plně docenit, nebo mě svým zbytečně pomalým podáním prostě neoslovuje tak, jak by mohl. I tak jsem ale rád, že jsem to viděl a po pár hodinách od dokoukání cítím, že to ve mě ještě rezonuje, takže se klidně může stát, že časem navýším hodnocení, ale zatím nebudu předbíhat. Nejvýraznější na celém filmu je rozhodně úchvatná Morriconeho hudba, která z toho filmu místy dělá až transcendentální zážitek, ale upřímně, nakolik se mi ona a scény s ní líbily a jako jedny z mála dokázaly u mě vyvolat silnou atmosféru, tak mi osobně přijde, že z toho filmu zbytečně dělá něco, čím není. Není to tak monumentální a rozsáhlé jako třeba filmy od Tarkovského (Nostalgie a Solaris obzvlášť), do kterých by se tahle hudba naprosto hodila. K mínusům ještě musím bohužel přidat herecké výkony, protože mimo jako vždy geniálního, hereckého boha Maxe von Sydowa, tu nikdo nic výraznějšího nepředvedl. Ale to je spíš vina scénáře, který se postavám moc nevěnuje (vzhledem k tomu, kolik jich tu je) a tak tu nikdo nemá co hrát - a Max von Sydow to zvládl jen proto, že dokáže svým hereckým talentem dát své postavě mnohem víc, než scénář dovoluje. On by klidně mohl hrát jen mrtvolu v rakvi a zvládl by to tak jako nikdo jiný na světě. 3* (01.11.2023)

Jestli to je tím mizerným DVD od Levných knih s kdovíproč francouzským dabingem, nevím. Ale film mne moc nevtáhl. Kulisy jsou úžasné, iránský Bam (v roce 2003 byl poničen zemětřesením) ve své slávě. Ale buď že tam bylo moc postav a na žádnou nebyl prostor, nebo se to hnalo kupředu až moc rychlými skoky a spousta věcí zůstala nevysvětlených (kdo se vetřel do pevnosti místo Lazaruse?), přišlo mi to celé takové nedořečené, nakousnutá věta bez konce. Chápu, že jde o alegorii, která by se dala vztáhnout na současné workoholiky, kdy je člověk obětí nesmyslných rozkazů vedení a čeká, ani neví na co, ale k dokonalosti mi u filmu zkrátka něco víc chybělo. (01.08.2010)

Hluboce sugestivni filmova meditace ktera asi ne kazdeho oslovi. Ale ja jsem byl timto koprodukcnim pocinem se skvostnym obsazenim kteremu se muzou rovnat snad uz jen (velice se omlouvam za toto prirovnani) Dannyho parťáci velmi nadsen. Ubihajicim dejem snad sceny ztraci svou gradaci a pointu, na druhou stranu vysledna snaha v zaveru filmu si s ne zrovna nejlehci predlohou (i u nas vysli stejnojmeny roman Dino Buzzatiho) poradila podle meho dostacujicim zpusobem. Radost mi udelala i volba exterieru, kamera a tentoktat az subtilni hudebni doprovod od Ennio Morriconeho. Nejsilnejsi devizou urcite vsak zustavaji skvele vybrani herci. Kdyz se na platne ve filmu poprve objevi Vittorio Gassman ..., nebo sceny ticheho vzdoru v podani Maxe von Sydowa... a dalsi a dalsi. V zaveru filmu se v jedne ze svych poslednich roli objevi Rolf Wanka. (18.06.2008)

Projedete štěrkovou poušť a dostanete se do opuštěného, polozbořeného města, kterému vévodí vojenská pevnost. Když vylezete na její nejvyšší ochoz, začne vycházet slunce a město pod vámi zrůžoví. Přivřete oči, a jako byste slyšeli jeho život, jemný cinkot korálkových závěsů v nichž pobíhá ranní vánek, stříbrné zvonění náramků na rukou žen a vzdálený ruch místního trhu. Ale když je otevřete, nad vaší hlavou se jen třepotá na stožáru vlajka a vy jen shlédnete na muže, dodržujících přísný vojenský řád. Tím lze také ubít nečinný, bezútěšný stav, kdy netušíte, zda se nepřítel objeví. A pevnost je obrovská, s tlustým vysokými zdmi a oblouky. V té nejlepší části najdete velení. Vittorio Gassman si svojí autoritou a Giuliano Gemma svoji tvrdostí kradou scény pro sebe, pozadu ovšem nezůstává ani tiše vzdorující Max von Sydow, či v roli lékaře zajímavý Trintignant. Noiret ve vcelku přehlédnutelné roli generála. A Rolf Wanka, ten kdysi krásný chlap z Plzně... Zůstane status quo? Hudba je tichá, skutečně jemně podbarvující a jen v závěrečných minutách, kdy nepřítel je konečně na obzoru, v ní od Morriconeho zaslechnete vzdálenou krásu pouště i zoufalství mužů, kteří třeba zrovna teď padnou. (13.09.2014)