Krádeže a vlámania

A.Minghella je veľmi zručný režisér, všetky 3 jeho najväčšie hity mám doma. Jeden lepší ako druhý. Obsadenie J.Lawa do hlavnej úlohy v tomto filme svedčí o dobrých vzťahoch s režisérom, pretože po filmoch Talentovaný pan Ripley a Návrat do Could Mountain je to jeho tretia spolupráca. Príbeh zo súčastnosti,zo života, výborne obsadený skvelo zahratý o komplikovaných vzťahoch, emigrantoch, kriminalite a tenkej nitke ktorá tieto navzájom prepletajúce sa príbehy drží pohromade. Jediné čo môžme filmu vytknúť je, že žiadna z tém nie je dostatočne rozvinutá. Trošku slabší kúsok v porovnaní s predchádzajúcimi filmami, ale stále nadštandart v porovnaní s inými podobnými filmami. Mne sa to páčilo. Film 70%. Emigranti zo Sarajeva si môžu pripočítať X %. (07.02.2009)

Will a Sandy jsou dva staří (teda jako že nejsou staří, ale znaj se dlouho) kamarádi, kteří spolu vlastní firmu, zabývající se architekturou. Jejich firma je několikrát vykradena partou zlodějíčků, ve které je i Miro, syn Sarajevské utečenkyně (uff, to je slovo). Willovi (Jude Law) dojde trpělivost, a sám si v noci hlídá svoji firmu, aby načapal zloděje přímo při činu a sledoval jej. Druhý den navštíví jeho matku Amiru (Juliette Binoche), která jej něčím zvláštním přitahuje. Jakmile ale Miro zjistí, že Will u nich byl, vše matce prozradí ... Filmu toho nelze moc vytknout, není zde žádný zásadní problém, ale jako celek mi to přišlo příliš plytké. Film není ani moc romantický, ani moc dramatický, ani moc akční ani žádný jiný - prostě takový nijaký. Jednotlivé postavy jsou sice docela fajn, ale jako by se jednotliví herci snažili moc nevyčnívat, takže i oni mizí v té šedi obyčejnosti. Jediný snad kdo stojí za zmíňku je "jugoslávka" Juliette Binoche... (17.09.2008)

Velmi citlivé, sociálně laděné psychologické drama ze současného kosmopolitního Londýna, příběh poměrně složitě vystavěný na ústřední dějové zápletce, na střetu mezi úspěšným podnikatelem, zahradním architektem Willem a patnáctiletým výrostkem, bosenským emigrantem Mirem, ten se pravidelné docházce do školy vyhýbá a místo vzdělávání si přivydělává vloupáními a krádežemi pro místní bosenský gang, Will je zpočátku jen Mirova další oběť a když se vloupání troufale opakuje, rozhodne se Will dalším čelit sám, od tohoto momentu se začítá odvíjet sled událostí, které Willa přivedou do prostředí, ve kterém Miro žije se svou matkou Amirou, s ženou, která svého syna bezmezně miluje a snaží se s velkým úsilím pro oba zajisti v obtížných podmínkách cizího prostředí co nejuspokojivější existenci, postupně se s ní přes řadu záměrných setkání sblíží, ale syn se matce přizná, že Will je právě ten muž, kterého on opakovaně vyloupil, že ho podezřívá policie a hrozí mu zatčení, zděšená matka začne podnikat zoufalé kroky, jen, jen, aby syna zachránila a mohli se tak společně vrátit do své rodné domoviny, tam kam skutečně oba srdcem i myšlenkami patří, do Sarajeva, opravdu velmi poutavě ztvárněný příběh s nádherným, i když jen těžko uvěřitelným romantickým závěrem, kdy vše dostává jakýsi smířlivý řád a osvobozující novou, čerstvou harmonii. (22.11.2012)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)

Minghella vie natočiť zaujímavé filmy, ale nikdy sa mu (u mňa) ešte nepodarilo dotiahnuť ich do dokonalosti... Ani v tomto prípade to nebolo inak. Príbeh košatého trojuholníka vzťahov, ktorý spája, resp. komplikuje vyšetrovanie vlámaní do štúdia, je spočiatku celkom fajn. Takisto zaujme aj rysujúci sa vzťah medzi Willom a Amirou, ale čím viac sa blíži finále, tým menej vzrušenia divák prežíva... Jednoducho by som to nazval nejakým dobre rozbehnutým vlakom, ktorý postupne uberá na rýchlosti a keď už sa blíži stanica, tak zrazu nepochopene zastane a nepohne sa ďalej. Čo je trochu škoda, lebo rozbehnuté to bolo fakt dobre. ;o) (27.07.2009)