Jak sladký byl můj Francouz

Príbeh námorníka, ktorého zajmú domorodci z kmeňa Tupinamba a keďže ho považujú za Portugalca, rozhodnú sa ho zjesť. Tento film zobrazuje domorodcov ako úplných magorov a keďže som pred ním videl novšie, lepšie spracovanie (Hans Staden), zachraňuje ho len tá džungľa (teda to, čo z nej v dobe natáčania zostalo), nahé indiánky a fakt, že mám rád filmy s domorodcami. (08.02.2012)

Film s Indiány, který není westernem. Který se neodehrává v na prériích Severní Ameriky, ale v pralese Jižní. Děj je z století šestnáctého a ne devatenáctého. Tak trochu je to inspirováno Hansem Stadenem, a jeho knihou - bestsellerem ,,Pravdivá historie a popis země nahých a strašlivých lidožroutských divochů, nalézající se v novém světě Americe" nicméně s Francouzem, který měl jiná štěstí i neštěstí. Zase na druhou stranu některá prokletí vyjdou. (21.02.2022)

16. století – muži je v zajetí kmene Tupinamba darováno osm měsíců života, manželka i vlastní chýše. Podaří se mu vyhnout kanibalskému obřadu? Vykoupí se tím, že domorodce naučí vyrábět střelný prach? Přidá se na jeho stranu nově nabytá manželka? Příběh, který skrze kanibalský motiv místy nabývá černohumorných odstínů, režíroval „otec nového brazilského filmu“ Nelson Pereira Dos Santos. Film je prokládán transkripcemi dobových zápisků cestovatelů, dobyvatelů a misionářů. (16.08.2005)

Film Jak sladký byl můj Francouz je brazilsky frivolní anekdotou. Nelson Pereira dos Santos pojal počátky evropské kolonizace jeho rodné zemičky s černým humorem, brazilskou bezstarostností, estetikou řádkovaných obrazů. Kameraman Dib Lutfi byl svědkem živoucích obrazů podle vzoru a amerických záznamů rytce a nakladatele 16. století Theodora de Bry. A tak stinná stránka kolonizace má předurčenost vůle antického božstva, se sebevědomě temperamentní ležérností zůstává věrna reáliím doby až do posledního výdechu, ani se nevzdává frivolně černého humoru. Nelson Pereira dos Santos nakreslil poezii, osobitý tanec brazilského bytí, přiléhavě jemný hudební doprovod sestavil z not Zé Rodrix, spolu s ním Guilherme Magalhães Vaz. Prvním bodem zájmu je Francouz (pozoruhodný Arduíno Colassanti), jeden z mužů z francouzsko-portugalského soupeření při objevování a dobývání pobřežních částí Brazílie. Život v 16. století skýtal mnohá nebezpečenství, ale také radosti a rozkoše. Hlavní ženskou postavou je tady Seboipepe (velmi zajímavá Ana Maria Magalhães), mladá žena indiánského kmene Tupinamba, neblaze proslulého tím kanibalismem. Smrt je pouhým okamžikem v životě, život se má vychutnávat, a smrt má své vyšší poslání. K nejvýraznějším postavám patří také náčelník kmene a majitel chutného francouzského otroka Cunhambebe (dobrý Eduardo Imbassahy Filho), a vychytralý a hamižně krátkozraký francouzský obchodník, indiánský výhradní dodavatel věcí (zajímavý Manfredo Colassanti). Film Jak sladký byl můj Francouz jest rozkošnou černou komedií, má brazilský rytmus boků a lehké kouzlo poetické frivolnosti. Tak poetizující realita provokuje! (05.05.2021)

Stát se otrokem indiánů s vyhlídkou na to být sněden není žádná výhra. A přeci zajatý Francouz jen neúpí, nýbrž si také užívá. Dostane manželku, s níž tráví idylické chvíle o samotě, procházkami, laškováním, ve vodě (skoro jako v Modré laguně) a při tom myslí na útěk. A když se mu naskytne možnost vyloupit hrob, odstranit soka a ukrýt poklad, aby jej při nejbližší příležitosti vyzvednul, zdá se, že jeho štěstí už nic nezabrání. Jenže co na to náčelník, jehož je otrokem? Z části dokument o indiánech, jejich práci i zábavě, nechybí ani válečný střet s jiným kmenem. A v momentě, kdy se i Francouz zbaví oděvu, nikoho oblečeného už neuvidíte. Ale je to jako sledovat dokument ze života naturistů. Jen jsem měl pocit, že skutečných indiánů ve filmu zas tolik nebylo... K původním třem * přidávám po drahných letech ještě jednu za prales a scény ze života domorodců. Jen z té jejich hudby mi chvílemi pískalo v uších. (02.05.2022)