Hausu

Japonský Evil Dead 2, jenom šílenější a nudnější. První polovina prakticky sestává jen z otravně jalového štěbetání sedmi puberťaček cestou do venkovského domu a do toho tu a tam přijde nějaký debilní videoefekt. V druhé polovině se strhne bizarní hororová groteska, která sice nevyděsí, ale nad některými nápady, triky a výtvarnými řešeními zůstává rozum stát. Hlavně nad scénou s klavírem - v zásadě stačí pustit si jen tu. (28.03.2021)

To jsem zase jednou udělal blbost, že jsem si to stahoval. A já ještě čekal nějakou solidní japonskou duchařinu, která by třeba i na své stáří mohla trochu vylekat či pobavit. No a spletl jsem se, byla to hrozná kravina. To, co se v tomhle filmu děje, bych snad mohl popsat, jako když si vezmete LSD a vydáte se na dívčí párty na japonský venkov. Mělo by tu být v zařazení napsáno hlavně komedie, protože tohle horor je snad jen z deseti procent. Umím si představit, že někoho to možná pobaví, ale já to prostě nebudu. (05.06.2012)

Obajašiho první vkročení do světa celovečerního (a nad to komerčního) filmu. Z experimetální scény přichází vybaven avantgardními technikami, které s lehkostí přetaví do podoby úchvatných speciálních efektů. Už sám tento přechod - od experimentu k divácky úspěšné komerci - ve své době prakticky nemá obdoby. Ze směsice horroru (no spíše vlastně pohádky) a typicky japonského žánru z prostředí teenagerek (s jejich silnou aektovaností, podivným humorem a ještě podivnejší stylizací) vychází divácky vděčný a přitom naprosto ojedinělý žánrový hybrid. Radostný horror. Obajaši svým propracovaným užitím jednoduchých triků (prolínačky, barevné filtry, pokrytí postav či objektů nereálnými texturami...) dosahuje mimojiné podobného efektu, k jakému se někteří dnešní filmaři dopracovali pomocí metody tekutého střihu (např. Ang Lee v Hulkovi či Robert Lepáge v Odvrácené straně měsíce). Navíc za pomoci záměrně nerealistických efektů utváří surreálnou atmosféru, v níž se bortí rozdíl mezi hrůzným a veselým. A tato směsice je opravdu opojná. (18.01.2009)

Tak Hausu, to je případ sám pro sebe. Mám velice rád experimentální filmy, ale tohle bylo trochu mimo mou mísu. Obdivuji nesmírnou originalitu, nápaditost a velice zajímavou vizuální stránku filmu. Už mi trochu připadá, že poslední dobou kazím filmům s málo hodnoceními celkový průměr. I přes jmenovaná pozitiva jsem se totiž u tohoto filmu nesmírně nudil a docela se těšil na konec. Horor z toho nakonec ani nebyl, ale to by v podstatě vůbec nevadilo. Celkově až příliš moc barevné a ta hudba. Tu hudbu, kterou zde někdo zmiňoval jako dobrou, to bylo snad to nejhorší. Celým filmem se linula v každé situaci taková slaďoučká znělka, která už mi na konci lezla extrémně na nervy, a proto jsem byl rád, že alespoň závěrečný song byl jiný. Ani ty mladé ječící Japonky mě nijak nezaujaly. Nejlepší byla asi postava tetičky. Hodnocení je nejisté, protože film byl oproti mým očekáváním dosti zklamáním. Asi tak, místy 2* místy skoro až 4*, ale to jen hodně vzácně. Budu shovívavý a prozatím, za tu originalitu, dávám tři, ale je klidně možné, že ta jedna ještě časem ubude. (24.07.2008)

Groteskní pásmo těch nejméně očekávatelných vražedných doteků ze zásvětí mi připomnělo Nezvalovu Valerii a týden divů, a to ještě spíše Nezvalův román než Jasného milostně přeestetizovanou filmovou adaptaci. V japonském prostředí vidomý umělec-básník neparafrázuje černý román, ale banální „vyvražďovačku“. Pozdně secesní imaginaci venkova či maloměsta hlubinně zauzlovaného v zapírané pohlavnosti, v zamlčovaném stárnutí a frustracích, zde nahrazuje poněkud hitchcockovský dům nad městem, který se v animistické japonské interpretaci proměňuje v bytost o mnoha ústech. A ta tisknou věru nepředvídatelně... (06.10.2019)