Hausu

Idylickejší horor som teda ešte skutočne nevidel. A aj preto je určite lepšie House takto nebrať, lebo jeho priority sú niekde úplne inde, určite nie v snahe desiť, žánrová atmosféra a napätie sú tiež len na zanedbateľnej úrovni a aj to vlastne iba v druhej polovici. No s týmto nemám ani najmenší problém, už od samotného začiatku ma to pohltilo a bol som z toho úplne nadšený. Vidno, že japonská produkcia bola už dávno niekde úplne inde, vôbec som nemal pocit, že sledujem film zo sedemdesiatych rokov, toto bolo celé tak originálne, nápadité a hravé s dôrazom na detaily, že som mal takmer aj problém sledovať príbeh, lebo tu bolo neustále čo obdivovať a to dokonca aj v tých dejovo relatívne najbezvýznamnejších scénach. Všetky tie maličkosti, klavír, kostlivec, no hlavne mačka mi tu prišli tak perfektne využívané, obzvlášť to využívanie pohybu mačky do rytmu hudby v jednej scéne ma už úplne dostalo, to nemalo chybu. Navyše mi vyhovovali aj postavy, celá zostava mi bola nadmieru sympatická, pričom úsmev z tváre im takmer nemizol. Len väčšina z nich bola celkom zameniteľná, čím ale rozhodne nemyslím vzhľadom, len jednoducho vlastnosťami. Výnimkou bola jedine majsterka kung-fu, ktorá sa občas zaujímavo predviedla a ani pred nadprirodzenými javmi nemala rešpekt. Jedine škoda, že tá druhá polovica, ktorá prejde z hravosti skôr do bizardnosti a predsa len sa trochu priblíži k hororu mi už vyhovovala o niečo menej, ale stále je to nadmieru zaujímavé a dobre sa mi na to pozeralo až do konca. Určite musím pochváliť režiséra, nielen na dobu vzniku má House neskutočne pôsobivé prevedenie a vynikajúcu vizuálnu stránku, tú prácu s obrazom som si neustále užíval. A dokonca aj tá neustále sa opakujúca hudba mi prišla taká roztomilá. Takže nakoniec kvôli tej druhej polovici síce nedávam plné hodnotenie, ale aj tak je to jeden z najzaujímavejších filmov, aké som za dlhú dobu videl, perfektná práca všetkých zúčastnených. 79% (31.07.2016)

Tak tohle bylo úplně něco jiného, než na co jsem byla u japonských hororů zvyklá. Hledala jsem film, u kterého bych mohla prokrastinovat a oddálit tak děsuplné učení se na zkoušku. Z množství nezkouknutých filmů, které jsem měla na disku, jsem vybrala Hausu, protože jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy neviděla japonský horor ze sedmdesátých let. A protože jsem neměla momentálně k dispozici internet a nemohla jsem si na ČSFD ověřit, do čeho jdu, neměla jsem absolutní potuchy, co mě vlastně čeká. Už od začátku to bylo naprosto jiné, než jsem očekávala. Přeslazené záběry, divné postavy, psychoidní dialogy - říkala jsem si, co že jsem to proboha zase stáhla, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Psycho se neustále stupňovalo a nakonec se z toho vyklubal halucinogenní horor o zabijáckém domě. Ostatně označení horor je poněkud ošemetné, protože ačkoliv to staví na hororovém příběhu, jedná se ve skutečnosti spíše o komedii. A k tomu ta šílená hudba... Zkrátka, je to něco, co jen tak neuvidíte. Lítající hlava zakusující se do zadku školačky, souboj s telefonem, masožravé piáno a k tomu spousta barev a šílených počítačových efektů - to je Hausu. Škoda jen, že zhruba v půlce už mě to moc nebavilo a čekala jsem na konec. Divné filmy mám dost v oblibě a Hausu je jeden z těch šílenějších, které jsem v této kategorii shlédla, ovšem značně pokulhávající děj a otravná neustále opakující se písnička mě nakonec nutí hodnotit film jako průměrný. (08.09.2012)

No do prdele... Tady to vypadá, jakoby pan režisér šňupal po večerech nějakou hustou mňamku. Každý svůj zážitek, halušku a vidinu si zapsal do notesu, a dojmy z toho vzniklé zakomponoval do filmu. Výsledek pak připomíná návštěvu matějské pouti na LSD. Bonbonová sladkost a pastelová barevnost jsou nejvýraznějšími elementy téhle podivné komedie, ale obsahuje samozřejmě mnohem víc. Malované pozadí, obraz v obraze nebo dětinsky rozverná hudba je pouze slabý výčet, každopádně mě osobně tahle šílenost zkrátka nepřišla po chuti. Pokud ale hledáte šílenou, hodně experimentální blbinku, kde klavír může žrát lidi a kung-fu školačka bojovat s telefonem, jste na správné adrese. (06.03.2011)

Sežralo ji piáno! Ve strašidelných domech vás může potkat ledacos, ale pokud jej obývá tetička, co se živí nezadanými ženami, pak se připravte na nejhorší. Useknutá mluvící hlava, naporcované děvče, kanibalské pochutnání, záludná kočka s půvabným jménem Sněhová vločka. A co potoky krve, kdy v jedné chvíli v ní oběti doslova plavou a potápí se. Je to zřeštěné, surrealistické a navíc vtipné. Ale mně osobně se kromě různých nápadů (proměna muže v kopici banánů) líbila celková vizuální stránka. Některé obrazy jsou úžasně poetické, jako by byly z jiného světa. Haruko Wanibuchi s vlajícím šálem, dům na kopci s mořem mlhy pod sebou, hořící západ slunce a hodinový stroj zalévající se krví. Rozkošně divné, byť příběhová linka se neztratí zcela. Osud Oshare bude naplněn! p.s. kočky umějí otevírat dveře, zavírat je můžou ale jen mrtvé (22.07.2020)

tak tohle 100% nenatočil nikdo normální. Máme tu 1000 barev, létající hlavu, hudební číslo, divnej střih a pár divnejch hrátek. Tenhle film je strašná ujetina a já totálně nevěděl co se děje. Příběh jsem prostě nepochopil a ani se nesnažil, protože to co se děje ve filmu je prostě tolik že jsem na to neměl čas. Velmi chválím tím jak si režisér vehrál s barvama, které byly dokonalé a plno scén tím zlepšily. Bohužel jsem čekal mysteriozní duchařský horor a toho se mi nedostalo. (01.09.2012)