Papierový vojak

Kdyby Chruščov četl Čechova, byl by mezi nimi chycen hlavní hrdina. V ruském umění mnohokrát využité téma zbytečných lidí, nahlodávající duši ruské inteligence, se znovu odehrává v nitru postavy, jež je zároveň chycena mezi Moskvou a Kazachstánem roku 1961. Film je zároveň skvělou sondou do života fiktivní postavy i tehdejší doby - v krátkém mezidobí mezi pádem stalinského režimu a úplným vyprázdněním socialistických hodnot pozdního brežněvismu bylo období, kdy Svaz i jeho obyvatelé skutečně mířili ke hvězdám. Komunismus ještě mohl být dosažitelný sen - vždyť ruský člověk, syn pologramotného mužika, se chystal jako první dobýt vesmír. Kdo chtěl, mohl ještě věřit. A nebyla by tato víra - byť možná bláhová - v danou chvíli ryzejší, upřímnější a skutečnější, než klasická intelektuální skepse, egocentrismus a kariérismus? Hlavní hrdina je tak rozpolcen ve svém soukromí (hodnotami buržoazní inteligence, reprezentované manželkou), ve vztahu ke svým předkům (korelátem buržoazní manželky jsou rodiče z řad inteligence, zabití v stalinském lágru) i vůči přátelům (emigrace). German ml. dokázal zhmotnit toto dilema i v mizanscéně - je možné věřit, že z toho typicky ruského rozpadájícího se bordelu, kde se stále něco kazí, něco nefunguje, sugestivně zachyceného v bahnitém prostoru kosmodromu, může vzejít epochální událost? /// German-syn po formální stránce zcela těží z práce svého otce - práce s rámováním, hloubkou pole, mizanscénou - krása pohledět. Navíc je záslužné, že se stejně jako otec snaží polidšťovat události, jež by mohly a v minulosti často sklouzávaly k velkolepé freskovitosti (2SV, stalinismus, zde Gagarin). (16.10.2015)

Jaro 1961 v kazašské stepi, kde se chystá start první kosmické lodi s člověkem na palubě. Bláto, pár dřevěných boud, hlína, beton, šeď, nuda. Všechno tak šedé, až jsem občas zapomínal, že koukám na barevný film. Na základně nejsou žádní pečlivě vybraní muži s výbornou fyzickou i psychckou kondicí, jak bych předpokládal, ale hroutící se neurotici. Něco jako Woody Allen, ale bez humoru. Ale dokázal jsem u toho neusnout. (15.07.2009)

Jedna hvězda za jakési "umění", které jsem z toho cítil, ale pro moji generaci zcela bezpředmětný film o lidské povaze, odhodlání a patriotismu. NESKUTEČNĚ ponuré scenérie, bahno, hnus, déšť, zima. A hlavně neskutečná nuda. Ty dvě hodiny působí, jako kdyby byly čtyři. Po tomto filmu jsem ztratil jakoukoli motivaci se kdykoli v životě jet podívat do Ruska. Hodně jsem bojoval, abych neusnul. Navíc ten ruský prapodivný post-synchron (nebo co to bylo) bez jakéhokoliv herectví byl opravdu ubíjející. Jeden z filmů, které bych nikdy nemusel vidět. (28.02.2010)

Abstrakce a nuda. Když se za umění stylizovat považuje neschopnost vytvořit zajímavou věc, tak nevím. Mně to přišlo zdlouhavé a utahané. Ovšem pokud to shůry sledoval Jurij Gagarin, tak to pro něj muselo být docela k popukání. A co se týče záměru bořit mýty? Pro většinu bořičů je charakteristické, že sami nic nedokázali. Dvě hvězdy za atmosféru a scenérii. (26.10.2011)

Okrem tohto filmu som od Germana, ml. videla len Garpastum, takže všetky pomerky sú vo vzťahu k nemu ;-). V zásade opäť spojenie súkromnej línie s udalosťami národného (až svetového) dejinného významu. Tentokrát ľudí a ich bežností okolo vyslania prvého kozmonauta do vesmíru. Možno je to aj obdobím, v ktorom sa film odohráva - oproti Garpastu Papierový vojak (ako bol flm uvedený na ArtFilme 2009) postráda atmosféru nostalgie za "starými dobrými časmi". V zásade, niet sa čo diviť, keďže PV spadá do postalinského obdobia, ktoré sa neustále pripomína, či už väzenskými lágrami alebo úžasným portrétom J.V. Stalina lemovaného žiarovkami. Ladenie teda o poznanie ťaživejšie, temnejšie; trochu náročnejšie na koncentráciu. Samozrejme, pridajte si "klasicky rusky" dokonalý vizuál s rámovaním na milimeter. (22.06.2009)