Moravská Hellas

Velice netradiční dokumentární film, který celých čtyřiatřicet minut vysílal signály, že se snaží být svým pojetím zcela odlišný od filmů svého žánru, nicméně mě jako diváka nepřesvědčil o tom, abych mu dal vyšší jak průměrné hodnocení. Zkrátka snímek, u kterého jsem si vědom jeho umělecké hodnoty, kterou však nedokážu patřičně ocenit. (29.06.2015)

Ještě se mi nestalo, abych sundala hodnocení z maxima do nuly, ale po mnohaletém přemítání o smyslu "Moravské Hellas“ jsem se rozhodla být sama k sobě upřímná. Můj odmítavý vztah k dokumentům obecně na to nemá žádný vliv, ani fakt, že ty Karla Vachka mimo "Spřízněné volbou“ považuji za nedívatelné a slušně řečeno strašlivé. Nemluvě o tom, že toto není žádný dokument, ale pseudohraná fraška. Takže: dokumentární hodnota Vachkovy střihové srandičky ze Strážnice je nulová. Nevím, co původně měl v plánu natočit, netuším, jaký byl jeho záměr a zda nějaký vůbec měl. A hlavně: vůbec mě to nezajímá. Nevěřím tomu, že chtěl ukázat úpadek folkloru na jižní Moravě nebo jeho snaze společensky provokovat. Provokace totiž by měla vést k diskuzi a polemice, nesmí sama o sobě už názor formovat, předložit a vnucovat. Když Jaromil Jireš předvedl prostřednictvím "Žertu“, že folklor Moravského Slovácka je utopen v komerci a přežívá už jen ve folklorismech, svedl poměrně laskavým způsobem a bez urážek diváka přimět k zamyšlení… Chápu, že pověst okamžitě trezorového debutu, která "Moravskou Hellas“ provází, utváří názor na dílo i samotného autora, chápu stejně tak obdiv jeho studentů. Ale za sebe můžu říct jediné: že režisérem hluboce pohrdám za neslušný způsob, jakým zneužil místní obyvatele, naprosto netušící, čeho se stanou součástí. Ve Vachkově výsměchu nevidím ironii ani filozofii, jen hulvátství. (23.12.2013)

Pozoruhodná koláž vyprázdněných názorů a myšlenek, která v riskantní zóně mezi dokumentem a hraným filmem s ironií tepe do každého namanuvšího se terče. Ušetřena není ani generace folkloru neznalá a folkloru tudíž neholdující. Dva mladí "reportéři" jsou navlas stejní (jako všichni mladí?) a v úvodním záběru dokonce splývají s umělými panďuláky. Vachek skutečně byl odvážnější než Forman nebo Passer, ale cpát tento fakt do popředí s vervou, jakou projevil v cyklu Zlatá šedesátá, by vážně nemusel. Škodí sám sobě. (07.06.2009)

Obvyklá nadřazenost až bohorovnost, s kterou Vachek přistupuje k svým tématům i k divákovi a kvůli které nemám potřebu se k jeho filmům vracet, podráží nohy i téhle – ve své době obsahem i formou záslužně provokativní, odtud mé tříhvězdičkové hodnocení – zprávě o stavu moravského folklóru na začátku 60. let. Nemůžu se zbavit dojmu, že novovlnná rozkouskovanost, doslovné „symboly“ (vyšisovaný obraz), těžkopádné hrané scénky tu nejsou pro lepší pochopení, podpoření či rozvinutí jednoduché ústřední teze (raději odrecitované hned na začátku), pro proniknutí pod povrch zobrazované skutečnosti ani pro vytvoření atmosféry, ale čistě jako demonstrace domnělého tvůrčího a intelektuálního titánství autorova. (30.01.2018)

Rozhodně se jedná o zajímavý dokument, který prezentuje místy celkem kontroverzní myšlenky, které jsou doplněny o neskutečně zajímavý vizuál, kdy si Karel Vachek hraje s obrazem i zvukem, s tím, co skutečně vidíme a co bychom vidět měli. Nechci tvrdit, že je to přímo obžaloba zbytečného snažení, ale rozhodně je to film, z kterého cítíte, že je něco špatně. Jen je na vás, abyste se zamysleli nad tím, jestli špatně je to, jak moc se lidé snaží, i když ví, že to skončí, anebo je to v tom, že necháme něco takového, aby to skončilo. Bratři Saudkové tomu dodávají správný surreálný nádech, který už je dán samotným pomezím mezi dokumentem a hraným filmem. (06.01.2014)