Mníchov

"Mnichov" Stevena Spielberga jsem očekával s nemalým napětím. Nejen proto, že klasik americké kinematografie svým posledním filmem "Válka světů" ukázal, že dovede brilantně pojmout i téma řekněme brakové. S napětím jsem očekával, jak se Žid Spielberg vypořádá s tak palčivou a bolestivou otázkou, jakou je vztah Izraele k terorismu. Nejsem zklamán. Naopak. Jsem zaskočen a emocionálně nevídaně zvalchován. Rozsahem je "Mnichov" typickým zástupcem Hollywoodu posledních let – masivní stopáž přeje slabším místům, mnohomluvům, ztrátám tempa. Přesto filmař Spielbergovy extratřídy dokáže rozumně vybalancovat adrenalin a ideu, aniž by jedno či druhé příliš utrpělo. "Mnichov" tak střídá adrenalinové sekvence jednotlivých nájemných vražd s vyklidněnými meditativními úseky, v němž hrdinové přemítají o etice, právu a spravedlnosti. Střídání obou pasáží je někdy strhující (to když se idea prolne do akční sekvence, jak je tomu např. při athénské akci), někdy působí "etické" úseky až příliš rozmáchle a ztrácejí vnitřní napětí. Je neobyčejně chválihodné, že se Spielberg v mezích možností vyhnul jednoznačné odpovědi na palčivou otázku "kdo je vinen". Jeho jedinou odpovědí je hrdina Evram v naprosto strhujícím provedení (troufám si už říci) herecké osobnosti Erica Bany. V něm je veškerá dvojsečnost spravedlnosti i otázka morálky spojena do strhujícího dilematu člověka, který ve snaze ochránit domov tento ztrácí, společně se svojí identitou i svým židovstvím. Iluze o spravedlivé odplatě se zvrhává v marný hon za jakýmsi vyšším právem pomsty, do rostoucího seznamu mrtvých na obou stranách, do duševní černé díry, v níž mizí vše, oč se člověk opírá... Čekáte-li rekonstrukci mnichovských událostí, budete zklamáni. Scénář tragédii umně rozkládá do ubíhajícího děje – od prvotního seznámení skrze dobové reportáže až po strhující a zničující finále, které nazíráme jakoby skrze Evramovy představy. "Mnichov" obsahuje několik silných momentů, které ve mně probudily nečekané erupce emocí (Evram, který poprvé slyší hlas své dcery, milostná scéna prolnutá s masakrem rukojmích). Obsahuje také několik momentů, které jsou jakoby navíc, kdy se narativní koncentrace trochu rozptyluje. Ovšem jako celek je to snímek neobyčejně konzistentní, a to i po myšlenkové stránce, která se ze všech sil snaží nekategorizovat a vyhnout se stereotypům. "Mnichov" je velice působivý a silný film. Na jedné reálné události reflektuje všechnu zvrhlost a absurditu jedné z nejhorších krizí humanity dneška. To nejhodnotnější z něj je však právě osobní příběh Evrama, v němž se vše důležité bezprostředně zrcadlí. Přidám ještě výtečný soundtrack Johna Williamse, výtečnou kameru Janusze Kaminského a překvapivě dobrého Daniela Craiga. A znovu zdůrazním Stevena Spielberga, který dokonale prolnul řemeslnou vyzrálost se sebevědomím filmaře, který ví, co chce sdělit. (03.02.2006)

Opravdu nadšený jsem byl z poznání, že film neukazuje skutečnosti při samotném masakru na olympijských hrách, ale až politické a vojenské manipulace po něm. To za prvé. No a za druhé to byla nekončící akce, která ani na vteřinu nenudila. Připadal jsem si spíš jako kdybych sledoval dokument, než hraný film. (31.12.2010)

Steven Spielberg dokáže natočit bez nadsázky cokoliv: epický válečný velkofilm, atmosférické sci-fi, nejdobrodružnější podívanou všech dob nebo dvouhodinové osvobozování otroků z lodi. Jeho drama o přišívání utržených knoflíčků ke košilím od Armaniho nejspíš do kin jen tak nepřijde, drámo o olympijských atentátnících z Mnichova ale zatím také není vůbec na škodu. Neuvěřitelný Hulk v psychologické jízdě roku 2005? Sem s tím. (08.01.2014)

Až nechutně akademický Spielberg, u kterého jsem měl permanentní pocit, že si „božský Steven“ přečetl, co všechno leze kritikům na nervy a pokusil se tedy vyjít „zlým jazykům“ vstříc. Možná je to dáno tím, že jsem se k tomu filmu dostal až po Letu číslo 93, možná je to dáno mou oblibou v Schindlerův seznam, ale u Mnichova jsem se většinu času nudil. Z filmu na mě sálal doslova chlad, přes který jsem příběh sledoval nejen coby fyzicky, ale především emočně nezúčastněný divák (což mi u téhle látky přijde až neuvěřitelné). Počáteční masakr byl tak útržkovitě podán, že nebýt seznámen s okolnostmi tehdejšího útoku, zřejmě bych tak úplně nepochytil, co se vlastně kde komu stalo. Spielberg se za pomoci syrové kamery a perfektní dobové atmosféry snaží seč může, ale na rozdíl od Kauzy CIA Roberta De Nira jsem nebyl zaujat samotnou spletitostí způsobu práce (které se tvůrci nijak zvlášť nevěnují), díky čemuž mi tu chyběl protipól k té úmyslně chladné atmosféře. V Kauze CIA jsem to vnitřní zničení hlavního hrdiny (i přes Damonův herecký minimalismus) chápal díky všemožným ukázkám práce tajných služeb, Bana mě nepřesvědčil ani řevem během soulože. (01.06.2008)

Žádná popcornová zábava se tentokrát nekoná. Uznávaný režisér se tu z bezpečí akademického odstupu vyjadřuje k situaci, která se ubíjí v neuvěřitelném počtu postav a motivů. Po dlouhých letech se mi stalo, že jsem se u Spielbergova filmu nudil, že jsem nechtěl odhalovat, co přinese další scéna, další zauzlování děje. Olympijské hry v létě 1972 poznamenal teroristický útok, při němž našlo smrt jedenáct izraelských sportovců. Spielberg si nicméně všímá hlavně následné odvety, kterou na teroristy přichystala tajná služba Mossad. Počáteční přesvědčení ve správnost činu ale postupně nahlodávají otázky nad zaplacenou cenou. Právě otázek tvůrci pokládají až moc, ale příliš na ně neodpovídají. Takže leccos zůstává na divákovi, který se však (když to budu brát za sebe) zobrazovaného na plátně emočně ani jinak prakticky nezúčastňuje. Tempo se táhne, atmosféra je výborná jen občas, z filmu sálá chlad, herci se můžou přetrhnout, ale s nikým jsem nesoucítil, nikomu nefandil. Určitě to není zbytečný film, tvůrce opět dokázal svou režijní velikost, ale mě si nezískal. Prostě tohle není film, ke kterému bych se chtěl vracet. Uchvácen jsem byl tak akorát kamerou Janusze Kaminskiho, ale to už je ohraná písnička. Vím, že ty tři hvězdy vypadají s ohledem na to, kterým filmům jsem je v minulosti dal, hloupě, ale prostě takhle to momentálně se tímhle Spielbergem cítím. Mezi moje nejpříjemnější setkání s ním stále za posledních deset let patří Minority Report a Válka světů. Mnichov na ně bohužel (docela silně) ztrácí. (03.09.2010)