Mníchov

Velice nad očekávání. Teď se Spielberg opravdu překonal, protože Mnichov je pojatý opravdu "zgruntu reálně." Členové toho mstitelského komanda nevypadají jako zabijáci, a proto jsou tak nebezpeční. Žádné ty trapné patetické výlevy typu "ne já ho nezabiju" se nekonají. Cíle jsou likvidovány precizně a bez lítosti. Každý trochu jinak a ne vždy jde vše podle plánu. Skvělé je jak Spielberg postupně rozehrává špionážní hru, kde sami vykonavatelé přesně nevědí jestli zabíjí opravdu ty "co se plánovalo," a jestli po nich samotných také někdo nejde. Prostě brilantní, to se musí vidět, ani chvíli jsem se nenudil a chtěl jsem, aby film nikdy neskončil. Skvěle je taky zvládnutá dobová atmosféra, kterou dokreslují i naprosté drobnosti a detaily jako plakát s Belmondem atd. Eric Bana to zahrál naprosto precizně a opravdu se divím, že nebyl nominován na Oscara. Hyperpříjemě mě překvapil drsňácký Daniel Craig a přestávám proti němu mít jakékoliv výhrady. Výborná práce odvedená ve všech detailech a Spielbergovi bych toho Oscara opravdu přál. (06.02.2006)

Těžko říct, co jsem od Mnichova čekala a co jsem nakonec dostala. Pravděpodobně jsem šla na něco ve stylu "Zachraňte vojína Ryana" místo toho mi byl naservírovaný ryzí dokument o zabíjní teroristů po roce 1972. Nevadí. Dokumety mám ráda. Bohužel je tady ale jedna věc, která mě odpoutávala od filmového zážitku a která v jiných příúadech funguje skvěle. Daniel Craig. Rozhodně si teď moje slova nevykládejte tak, že Daniel hraje špatně. Právě naopak. Jenže pomyšlení na to, že tenhle chlapík brzy ztvární Jamese Bonda ve mně vyvolávalo podobné emoce jako by do té role zrovna obsadili Jacka Nicholsona. Ano, Daniel je fajn herec, ale James Bond? To spíš psychopatický záporák. Jediné, co si tedy přesně pamatuju z Mnichova byla moje dvouhodinová modlitba: "Prosím, zabijte už konečně někdo toho blonďatýho bastarda..." (21.03.2006)

No, budou to 4*, ale jenom díky několika scénám, které opravdu stály zato (třeba nesprávný volající, vražda holandské agentky či paranoidní přespání ve skříni), jinak to byla sice důkladná, ale poněkud odtažitá filmařina s příliš dlouho stopáží. Rozhovory mezio Ericem Banou a jeho "francouzskými přáteli" se mi líbily, ale jinak zde nebyl tak nějak nikdo, komu bych víc fandil. A výskyt představ hlavního hrdiny o masakru v Mnichově při souloži s jeho manželkou jsem moc nepobral, když je asi těžko mohl vidět (pochopil bych vracející se záběry z jeho vražd, ale tohle?), takže je považuju spíš za režisérův kalkul. Konec nebyl vůbec špatný a docela stojí za zamyšlení, ale vrcholy Spielbergovy tvorby vidím jinde. (25.04.2011)

Režisérský matador vítězí na všech frontách. Ať už nechává Erica Banu brečet do telefonu nebo servíruje komando, které vystřílí, na co přijde. Některé drsné scény bych od něj nečekal a to už z jiných válek dobře vím, čeho je schopen. Steven zkrátka neváhá tnout do historické problematiky, tentokrát té, která zasahuje i do současnosti. A svoji misi dotáhl do konce tak brilantně jako nikdy předtím. (08.07.2006)

Rozpolcenost současných vymezení vkusu i pojetí kvality a nekvality v současném umění vůbec je zarážející. Projevuje se plně i v těch částech, kde umění stále zůstává názorným. Podezřívat v případě MNICHOVA židovsky ovlivněného Spielberga z chladu a nepodjatosti je velmi politováníhodným nedorozuměním. Izrael, přestože z krve a bolesti nejen židovské vznikl před dlouhými šedesáti lety, nepřestal být podstatnou částí arabského islámského i křesťanského světa považován v blízkovýchodním kontextu za cosi nepřirozeného a chorobně cizorodého. Místo toho, co by spory tišil, mírnil a řešil, je naopak rozevírá a podněcuje. Na jedné straně se miliony zahraničních židů vykupují z toho, aby se do Izraele stěhovat nemuseli, na straně druhé téměř šest milionů palestinských Arabů má jistotu, že se v dohledné budoucnosti příštích 30-50 let do své staré vlasti, z níž byli postupně bezdůvodně vypuzeni, nevrátí. Ze současných zhruba 7 mil. obyvatel Izraele je téměř půldruhého miliónu Arabů; z více než 5 milionů Židů si statisíce zvykly na tuto zemi a považují ji za svoji vlast. Tragédie Mnichovské olympiády 1972 vyrůstá právě z tohoto nekončícího řetězce ztrát, frustrací, zločinů, válek; konflikt je permanentní, neustále probíhá a ročně polyká minimálně stovky lidských životů.; je součástí také naší současnosti. Filmový příběh, soustředěný zhruba do let 1972-1974, přesvědčivě - skoro by se chtělo říci až sympaticky nehollywoodsky - ukazuje tuto odvrácenou tvář, střetání proslulého Mosadu a palestinských terorizujících partyzánských bojůvek, i to, jak se na pozadí mrtvol často nevinných lidí v hlubokém míru relativizují a posléze postupně rozplývají zdánlivě jasné skutečnosti dvou nepřátelských černobílých pohledů do bezradného ztracena. Zůstává jen krev a nenávratně utracené lidské životy. Kvalitní herecké výkony, úspěšně zvládnutý pokus o ústřední motiv filmu (průběh atentátu) i brilantní kamera posouvají film na rozhraní uměleckého a lehkého thrillerového žánru kinematografie hraného filmu. Napětí z něj neustupuje ani ve zdánlivě klidných scénách. Je jisté, že V MNICHOVU Spielberg dosáhl na jeden z vrcholů své dosavadní tvorby. (01.02.2009)