Džigoku

Mezi životem a Peklem neexistuje jasná hranice, protože Peklo je především stavem mysli. Ukrutnosti, které jsou v Pekle na obětech páchány, vyjadřují nikoli fyzické, nýbrž psychické strádání. Halucinační část filmu, v níž se hrdinova snová realita pomalu řítí do krvavé absurdity, je proto minimálně stejně děsivá jako konkrétní hrůzy buddhistického Džigoku, které jsou nejzazší fází hrdinova psychického úpadku (do sebe). Výčitky vyplouvají na povrch. Svědomí se nedá – na rozdíl od pozemských zákonů – uniknout. Dlouhou a zdánlivě nesmyslnou částí "ze života" se Nakagawa nesnaží ukázat, jak se postavy do Pekla dostanou (ačkoli je to možno chápat i tak), ale že se v osobním Pekle již dávno nacházejí. Vnitřní drama úzkosti ustavuje již úvodní série záběrů, která zahrnuje předtitulkovou scénu kremace, "polonahé" titulky podbarvené směsicí výkřiků, výstřelů, jazzové hudby a policejních sirén (která shrnuje zkaženost lidské existence) a následný pád do pekelné výhně. Výjevy „ze života“ se navíc málokdy odehrávají na denním světle. Většinu času je scéna utopena v neprostupné temnotě, zatímco měkké bodové nasvícení vytváří kolem postav nadpozemsky bledou auru. Dusnou, eroticky tíživou atmosféru prohnilosti pak doplňuje smyslná hudba a nepříjemné zvukové ruchy. Za každou hrdinovou akcí a rozhodnutím čeká smrt (ve výsledku celý řetězec groteskních úmrtí) a připomínka věčného utrpení, před kterým není úniku. Kruhy, rudá a mrtvolně jedovatá zeleň (odstín záhrobí) zaplavují mizanscénu. Události pomalu přestávají dávat smysl: v řece plují leklé ryby, mrtví se vracejí mezi živé, hodiny se zastavují. A nad tím vším se vznáší tajemná postava Mefistofela s růží, který svádí hrdinu na scestí, zjevuje se na neočekávaných místech a vždy je o krok napřed. Slavný úsek z Pekla, kde fyzický teror zastupuje bolest zdeptané duše, jen prodlužuje horečnatost pozemského zoufalství. A nutno podotknout, že oddělování hlavy od těla, svlékání z kůže, vyrážení zubů a rozřezávání těla na dvě poloviny, vypadá i po více jak padesáti letech velmi sugestivně, třebaže již nedosáhne míry znepokojení, která doprovází pokradmu se rozkládající řád skutečnosti a ztrátu všech jistot. (Poslední film studia Šintóhó před vyhlášením bankrotu.) (05.06.2011)

Takže nejdříve bych chtěl říct že peklo ztvárněné v tomhle filmu je NÁDHERNÉ. Kotle kde se vaří lidi a barvy s tím spjaté jsou opravdu lahoda a vůbec nevypadají vyloženě násilně. Když takhle film popisuju tak možná zní jako gorefest ale skutečnost je ta že ten film není brutální, dobře jsou tu scény kdy někdo rozsekává člověka na kousky ale mimo těch pár scén je film hodně krásně vizuálně udělán. Bohužel ale na samotné peklo si musíme asi 1 hodinu počkat. To předtím je peklo pro diváka, tupé dialogy, postavy o ničem a strašně nezajímavé celkově. Ale rozhodně se vyplatí počkat. (03.12.2013)

Kdybych nebral v potaz rok vzniku, snad bych i hvězdu ubral, ale takto si snímek hodnocení plně zaslouží. Samotné ztvárnění pekla je velmi zajímavé, nicméně odehrává se zde pouhá ca třetina děje. Shigeru Amachi, který již předtím ztvárnil postavu Iemona v Nakagawově (patrně nejslavnější) verzi Ghost of Yotsuya, není v hlavní roli vůbec špatný, nejpozoruhodnější postavou je však Tamura Yoichiho Numaty, jedna z mála mefistovských postav (a možná dokonce i první ze všech) v japonské kinematografii vůbec. Byť to příliš neodpovídalo zadání studia, Nakagawa chtěl především vytvořit pohled na aktéry ještě za života a pak na základě toho vhled do jejich prožívání pekla. Zde je důležité podotknout, že veškeré zobrazované utrpení, byť je poměrně explicitní, znázorňuje přes svou fyzičnost především utrpení psychické (což je pro evropana, který vnímá duši +- jako opak těla, poměrně těžko srozumitelné). Zde také musím polemizovat s komentářem uživatele pwh, který snímku vyčítá "připitomělý" děj a skutečnost, že všechny postavy zahynou: ono to asi bude tím, že snímek vůbec není dějový, nýbrž veskrze lyrický a pokud chci zachytit konkrétní postavy v pekle, musím je nejprve vyobrazit a poté do pekla nějak dostat - bohužel, vede tam jediná cesta;), což je prostá dialektika, které se dá těžko vyhnout...:) (23.06.2009)

Údajným taťkou japonských strašounů i amerických prořezávek je myšlenkově chudý, hystericky zahraný, výstředně nasnímaný (barevné a světelné efekty, úhly záběru v rozmezí od zajímavých po křečovité) a ledabyle sestříhaný morytát o vládě utrpení a smrti na zemi i pod ní. Kritikou chválená poslední třetina - hotový Věčný pekelný žalář s dantovskými zátišími - je buddhistický kýč převedený do jazyka (post)moderního "uměleckého" kýče, víc než půlhodinová psychedelická nuda s okamžiky, které by si zasloužily náležet do lepšího filmu. Z místních příspěvků stojí za přečtení jen LAVRANův. (20.10.2015)

Tenhle film mě docela zklamal. Údajně jedem z prvních japonských hororů. Celkem zajímavé vizuálně, ale dost připitomělé dějově. Během první poloviny snad všechny postavy zahynou. Druhá půlka se odehrává v pekle, kde jsou "obyvatelé" trestáni za hříchy, jež napáchali, když ještě žili. Nákladné efekty, které si tvůrci jistě nemohli dovlit, jsou nápaditě nahrazeny osobitými barevnými kompozicemi v téměř divadelně stylizovaném Pekle (včetně nepříliš přesvědčivých poněkud naivistických kulis). (27.10.2007)