Star Trek V: Nejzazší hranice

Zatím asi nejslabší film ze staré startrekovské filmové série. Zatímco předchozí Cesta domů byla vyloženě vtipná a zábavná, Nejzazší hranice je o poznání nudnější, filozofičtější a tuším, že v porovnání s ostatními díly i snadno zapomenutelná. Nějaké ultimátní záporáky zde nehledejte a stejně tak jakékoliv novátorské prvky Shatnerovy režie. Uvidíme, jak si povede posádka Enterprise příště. (26.08.2014)

Jako už tradičně ne úplně triviální myšlenka (hledání Boha – ve středu galaxie; skryté "bolesti") se tentokrát nepotkala s adekvátním zpracováním: hloupý scénář, kolísavá režie, laciná výprava, opravdu mizerné triky. Výborná hudba, zejména ale sehraná posádka a kamarádsko-rodinný vztah pošťuchující se trojice Kirk-Spock-McCoy ovšem nezklamaly ani v tomto případě. (27.08.2020)

Bavili mě scény z kempování v divočině. Špičkování Kirka, Spocka a McCoye tu funguje na jedničku jako vždy. Na druhou stranu těch vtipů je tu na můj vkus trochu moc a ve výsledku je to jedním z důvodu, proč tento díl postrádá punc velkofilmovosti. Moment, kdy Scotty narazí hlavou do ocelové konstrukce už působí spíš jak z nějakého sitcomu. Filmy ze světa Star treku mají vždycky to riziko, že budou považovány za roztažené díly tv seriálu, a až na pár čestných výjimek (např. Khanův hněv), to tak většinou vskutku působí. Nejzazší hranice podle mě není tak špatná jak se o ní obecně soudí (já se nudil asi nejvíc hned u prvního filmu), jen nepřichází s žádným novým motivem a sází až příliš na osvědčené vtípky. Mně to zas tak nevadilo. (14.11.2007)

nejhorší, respektive jediný špatný ze všech dnes již dvanácti celovečerních filmů podle Star Treku. Shatner se sice nedávno ukázal jako nesmírně talentovaný režisér schopný dostat se až na dřeň citlivého tématu, ale schopnosti, jež projevil v oblasti niterných, hluboce osobních dokumentů (The Captains), nedovede uplatit u akčního blockbusteru. jeho režie, ostatně jako celá dramaturgie filmu vyznívají vysloveně amatérsky. tragédii dovedly do konce na svou dobu mimořádně špatné speciální efekty, které mají blíže Původnímu seriálu z šedesátých let, nežli áčkové filmové produkci konce osmdesátých. film velkou měrou mrzačí také střihová skladba. těžko spekulovat, jestli střihač byl až takový diletant, nebo zda se touto cestou pokoušel zamaskovat lacinou výpravu a jiné následky malého rozpočtu. buď jak buď, zdařilo se mu obrat o jakékoliv napětí i to málo nadějných akčních scén, které byly ve scénáři (přistání raketoplánu pod klingonskou palbou, zátah na město v pouštní krajině, nechtěně kuriózní závěrečný souboj s "Pánem Bohem", atd.). co ovšem neměl nejmenší šanci zakamuflovat nikdo, je fakt, že celá fabule je pouze děravou sítí z absurdit navěšených na další absurdity (slézání hor bez jištění, odlákání hlídky ženským zpěvem a tancem, vysvobození z "papírového" vězení, únik nekonečně vysokou výtahovou šachtou na raketových botách, nadržení Sulu s Chekovem slintající za klingonskou mužatkou, sonda Pioneer 10, které narostl warpový pohon a dostala se tak až na klingonské území, a tak by se dalo pokračovat ještě dlouho...). Děje nerespektují elementární fyzikální zákonitosti ani kontinuitu fikčního světa (Spock má náhle bratra? A cože to je ve středu galaxie?), jejich zvraty se jeví být motivovány čirou náhodou, jednání postav často nebývá objasněno o mnoho lépe (především Klingoni jsou naprosto nevyzpytatelní pomatenci), akční závěr filmu vyznívá přímo jako fraška. Co je ale ze všeho nejhorší a sotva odpustitelné, z filmu se zcela vytratila veškerá podstata původního Star Treku – jakákoliv ušlechtilá teze nebo myšlenka, kterou bychom mohli vyčíst mezi řádky. namísto ní dostávají diváci jen ostudně banální frázičku, že "bůh je v našich srdcích" a míní se tím asi tak tolik, abychom ničemu nevěřili slepě, byli na sebe hodní a měli se rádi. Star Trek je ovšem krev v mých žilách, a tak přes naprosto zpackané podání a tupou sluníčkovou tezi v závěru, mám sklony vnímat především ty malé izolované ostrůvky kvalit, jakých si film přeci jen pár uchoval. Jedním z nich je Goldsmithův legendární soundtrack, dalším jsou vybrané scény blíže rozkrývající skryté kouty duše legendárních postav, pojetí prožité bolesti jako konstituční součásti lidské duše (nic objevného, ale potěší) a plno dalších nepatrných momentů a chvil, kdy zpod toho nánosu neumětelství vysvitla přežívající trocha toho zabitého potenciálu. (16.08.2012)

Přešlap, Shatnere! Paramount to zřejmě bral jako malý úplatek revoltující hvězdě, ale diletantská režie a nahrubo slátaný scénář poslali Star Trek číslo 5 do kategorie propadáků. Příšerné žvástání o bohu, hodně chtěný humor a nepřirozené vztahy mezi postavami poprvé od roku 1979 přerůstají tvůrcům přes hlavu. Zatímco Wiseova "jednička" vysoké ambice jakž takž vybalancovala, Shatnerova pětka zaslouží... dostatečnou. S odřenýma ušima pana Spocka. (07.05.2009)