Bloudění

Film, který trochu doplatil na dobovou intelektuální módu, neb je formálně trochu příliš zaumný, překombinovaný až rozbitý, ale přesto je plný působivých scén a hereckých výkonů (třeba dojemně působící Nataša Gollová), má působivou kameru, a hudba (ač je jí použito skromně) je kouzelná. Děj je o zamlčovaných vinách 50. let, ač zde zatím jen o těch vnitrostranických. Hrdina (J. Hanzlík) - syn příslušníků nové vrchnosti, dříve revolučních intelektuálů, kteří se zabydleli v prostředí a životním stylu poražené buržoazie, byť se tak stalo za cenu ztráty vnitřní integrity (Dejme tomu, že někdy šla revoluce jinou cestou než čest). Zbytky svědomí a strach o pozice je nutí obhajovat své ústupky a snažit se je vydávat za přednosti. Jsou stále tak agilní, že to vypadá jako by vysávali elán ze svých dětí. Hrdina zde působí somnambulně, bez zájmu, jen se můžeme dohadovat, co se děje v jeho nitru, a i jeho útěk nevypadá jako kdovíjaké rebelské gesto, spíše únik. Samo putování stává se sledem surrealisticky působících scén, ale žádnou katarzi nepřináší. Závěrečná procházka po zřícenině, kde každý z rodiny zabloudí jinam, jen potvrzuje naprosté vzájemné odcizení. (13.04.2013)

Československé pozoruhodné psychologická drama, typický, ale málo známý snímek 60. let. Bloudění v tomto filmu symbolizuje odcizení mladé generace od jejich rodičů poznamenanými nekalostmi páchanými v 50. letech a hledání cesty k nim. Mladý hrdina Michal Hrabák (osmnáctiletý J. Hanzlík předvedl na svůj věk nebývale vyzrálý výkon) opouští domov z důvodu nedůvěry ke svému otci namočenému v nechvalně známých procesech a bloudí po světě odkázán sám na sebe, nicméně po jisté době se rozhodne pro návrat domů, avšak porozumění přesto nebylo dosaženo. V jiném smyslu můžeme bloudění chápat u jeho otce (J. Pleskot), v době uvolnění režimu citícího své pochybení v minulosti, plného nejistoty, snažíce si najít své nové životní místo, dokonce i za cenu ponižování se před mladými dívkami. Snímek je natočen dostatečně poutavě, navíc zejména na začátku je kritických narážek na režim poměrně dosti (překonává se intelektuál J. Adamíra), během pozorování však lze vysledovat jistý nesoulad a chaos mezi postavami. Herecké výkony jsou skvělé, přesně dodržují tradici filmů 60.let, kdy jsou divákovi předváděny jakoby nedůležité až banální domácí rozhovory, ovšem na dramatickém pozadí a právě v této podobě může herec nabídnout divákovi své maximum. Kromě již výše uvedených umělců se představí také ikona československých filmů 60. let J. Kačer v roli prapodivného řidiče se špatným zrakem či další legenda M. Macháček coby Michalův strýček malíř. Režisér A. Máša mě ani tentokrát nezklamal, jeho dílo hodnotím velmi pozitivně, jediná vada na jinak vynikajicím snímku, kterou si dovolím zmínit je dvojce drzých divokých mladíků Hrzán/Mrkvička, jež se objevuje na konci stále častěji a jež mohla být klidně vypuštěna. (11.08.2014)

"Pojedeme k moři," optikou 60. rokov. Spytovanie si viny za stalinské čistky vo vlastných radoch, hľadanie odpustkov v pochopení nastupujúcou generáciou i v spätnom hľadaní náznakov odporu. Mladá generácia záujem vypočuť a porozumieť hriechy otcov nemá. Uniká. Nie z politických, ale poetických dôvodov. V prírode však nenachádza (azda vytúženú) lyriku a romantiku, ale absurditu. Stotožnenie sa s ňou vo veku hľadania podstaty života je však vlažné i ťažké. A tak ostáva návrat. Z absurdity do absurdity. Z lesa do lesa. Podivná trojica výrastkov vo filme hodlá navštíviť more. Napriek ťažko priepustným hraniciam. Takže: pôjdeme k moru uprostred "uvoľnených" šesťdesiatych. Poznámka: Napriek deklarovanému postihnutiu atmosféry doby, sondovaním po dobových knihách, literatúre a dokumentoch, mi atmosféra okolo roku 1965 pripadala omnoho viac uvoľnenejšia, zábavnejšia a odľahčenejšia, než taká zvláštna posmutnelá ťažoba prezentovaná Blouděním. (01.11.2020)

Bloudění je velice přiléhavý název. Ve filmu se skutečně bloudí, hledá, přechází - od jedné postavy ke druhé, vnitřiní zmatenost a nespokojenost je vyjádřena cestou, setkáváním se a rozcházením. Pokud bych si z bludiček měla vybrat jednu výraznou postavu, byla by to postava řidiče, kterého krásně ztvárnil Jan Kačer. Zde bylo bloudění dotaženo ad absurdum. (19.02.2015)

Teda nevím jestli je úplně fér hodnotit film, když vám ho pustí zpřeházeně, já bych se asi raději hodnocení zdržel. To jen tak na okraj. K filmu samotnému, Máša vychází ze souboje se svými vrstevníky poražen, ale se ctí. Je to horší než filmy Juráčkovi, či Schormovi. Podívejme se na filmy, které mají podobné téma, jsou to: Každý den odvahu (Schorm,sc.Máša) Juráček ( Postava, ten na to však šel přes Kafku), Bočan (Žert), Helge (Stud). Tím tématem je uvolnění poměrů v 60.letech a uvědomění si vlastní viny za zločiny 50.let. Bočan není lepší režisér, ale měl za sebou vynikajicí knihu světovového významu (Žert), Helgův Stud neprávem zapadl, ale myslím, že je to film s lepším scénářem. Je to však také film klasičtější, typická dramatická stavba směřující k tragédii. Zatímco Máša se nevzdává pokusu o umělečtější film ( tak jako Schorm, či Němec ve Slavnosti). Za prvé je potřeba ocenit odvahu, v roce 65 ještě tolik filmů na toto téma neexistovalo, není divu, že si Máša po roce 68 téměř neškrtl. Pasáže, kdy otec hučí do syna o své vině za 50.léta a ten ho vůbec neposlouchá, jsou asi nejlepší. Synův výlet s až dadaistickými prvky je velmi zajímavý, ale jako celek nedrží příliš po hromadě a některé pasáže působí jako pouhá manýra. Avšak Máša tu byl patrně ovlivněm Antonionim, ti dva šašci mi ho dost připomínají. Celkově je to moc zajímavý film, jehož jedinou vadou je, že nedrží moc pohromadě. (06.01.2012)