Bloudění

Bloudění je film s pevnou fabulí. Sedmnáctiletý chlapec uteče z domova. Rodiče prožijí několik krušných dní. Pak se otec vydá syna hledat. Oba, otec i syn, zažijí při svém bloudění řadu setkání, která se stanou v jejich životě událostmi, tedy něčím, co tvoří děj. Ale děj není to hlavní, oč jde ve filmu Bloudění. Chtěli jsme především klást otázky... Ve filmu je řeč o tom, co mnohý z nás zažil buď jako otec, nebo jako syn, nebo jako syn a později i jako otec... Myslíme si, že člověk si rád poslechne o tom, co sám zažil a zná... Myslíme si, že lidé si rádi nechají vyprávět o těch, kteří jsou na tom hůře než oni. To jsou slova tehdy debutujícího režiséra a scénáristy Antonína Máši, citovaná v dobovém tisku (Filmový přehled 2/1966). Film Bloudění skutečně naplňuje slovo ve svém názvu, a nejde jen o tápání generační. Jako u mnoha jiných filmů z počátků zdvihající se české nové vlny i on se se snaží nějak reflektovat dobovou situaci lidí, jejichž iluze o komunismu utrpěly v rámci uvolňování poměrů značné škrábance, když začaly vycházet na povrch drobné "deformace" jinak do té doby neposkrvněného socialismu. V tomto pro svou dobu typickém příběhu o krizi přesvědčení zbyl prostor i pro vynikající herecké výkony. Vedle legend (Gollová) a rodících se hvězd (Kačer, Brejchová, Mrkvička, Hrzán) tu zaujme především tehdy sedmnáctiletý Jaromír Hanzlík, který měl za sebou již úspěšný debut v Sirového Finském noži (1964) a před sebou opravdovou filmovou maturitu v Kachyňově Kočáru do Vídně (1966). Existenciální rozměr filmu spoluutváří působivá práce s kamerou i výrazná Klusákova hudba. (10.02.2021)

Bloudění je velice přiléhavý název. Ve filmu se skutečně bloudí, hledá, přechází - od jedné postavy ke druhé, vnitřiní zmatenost a nespokojenost je vyjádřena cestou, setkáváním se a rozcházením. Pokud bych si z bludiček měla vybrat jednu výraznou postavu, byla by to postava řidiče, kterého krásně ztvárnil Jan Kačer. Zde bylo bloudění dotaženo ad absurdum. (19.02.2015)

Film o sblížení se dvou chlapů: krátkozrakého řidiče Kačera a syna na útěku Hanzlíka. Lehce nepříjemná dekadentní atmosféra. Symbolika: Bývalý partyzán: „Nás bylo třicet, jich bylo určitě dvakrát tolik“ – tj. 60, kódově 3x6; 17:28 – „mapa“ Antarktidy; 25:12 – šišozemě i s „Antarktidou“ „Brzdy fungují až na třetí sešlápnutí. Jede to 120, víc z toho nedostanu.“ – 33; 53:02 – devilhorns. Hlášky: „Host do domu, Bůh do domu.“, při vyslovování slova „Bůh“ se posmívá. „Vedle, příteli. To bude asi trapný zvyk z novinářské praxe.“ O novináři: „Ať napíše lež nebo pravdu, vždycky bude lhát.“ Novinář na to: „Jo.“ // „Věříte v Boha?“ „Ne. Žádnej Bůh není, ne?“ // „Chceme-li říci trochu pravdu, musíme taky trochu lhát.“ (02.12.2023)

Císař je nahý, všichni to vidí, ale zatím se musí spokojit jen s resignovaným naznačováním. 1) Zaujal mě bezmála kafkovský rozhovor 17letého Jaromíra Hanzlíka s 29letým Janem Kačerem s lehkým homosexuálním nádechem. Ani 26letý Jiří Hrzán nebyl k zahození. 2) Výstižný koment: fragre****. (19.04.2014)

Československé pozoruhodné psychologická drama, typický, ale málo známý snímek 60. let. Bloudění v tomto filmu symbolizuje odcizení mladé generace od jejich rodičů poznamenanými nekalostmi páchanými v 50. letech a hledání cesty k nim. Mladý hrdina Michal Hrabák (osmnáctiletý J. Hanzlík předvedl na svůj věk nebývale vyzrálý výkon) opouští domov z důvodu nedůvěry ke svému otci namočenému v nechvalně známých procesech a bloudí po světě odkázán sám na sebe, nicméně po jisté době se rozhodne pro návrat domů, avšak porozumění přesto nebylo dosaženo. V jiném smyslu můžeme bloudění chápat u jeho otce (J. Pleskot), v době uvolnění režimu citícího své pochybení v minulosti, plného nejistoty, snažíce si najít své nové životní místo, dokonce i za cenu ponižování se před mladými dívkami. Snímek je natočen dostatečně poutavě, navíc zejména na začátku je kritických narážek na režim poměrně dosti (překonává se intelektuál J. Adamíra), během pozorování však lze vysledovat jistý nesoulad a chaos mezi postavami. Herecké výkony jsou skvělé, přesně dodržují tradici filmů 60.let, kdy jsou divákovi předváděny jakoby nedůležité až banální domácí rozhovory, ovšem na dramatickém pozadí a právě v této podobě může herec nabídnout divákovi své maximum. Kromě již výše uvedených umělců se představí také ikona československých filmů 60. let J. Kačer v roli prapodivného řidiče se špatným zrakem či další legenda M. Macháček coby Michalův strýček malíř. Režisér A. Máša mě ani tentokrát nezklamal, jeho dílo hodnotím velmi pozitivně, jediná vada na jinak vynikajicím snímku, kterou si dovolím zmínit je dvojce drzých divokých mladíků Hrzán/Mrkvička, jež se objevuje na konci stále častěji a jež mohla být klidně vypuštěna. (11.08.2014)