První den mého syna

Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je v naší kinamatografii mistrem sociálního dramatu, odpověděla bych Ladislav Helge. Už ve své provotině Škola otců ukázal, že umí podat příběh v širších souvislostech s pohledem dovnitř jednotlivých postav. První den mého syna je vyzrálým dramatem, ukázkou svou nesourodých světů. Šťastný novopečený tatínek, který má to štěstí že pochází z normálních poměrů a nezažil citovou flustraci, jako protipól zakomplexovaný potížista, který si doma moc lásky neužil. Jako démon celého příběhu se zjevuje šéf. Jeho flustrace je největší, vybíjí se na obou skupinách - na šťastných i zakoplexovaných. Úžasný příběh, kde jsem všem postavám rozuměla, na skvělém výsledku se podepsala výborná kamera i střih a hlavně kvalitní předloha a scénář z rukou Ivana Kříže. Míchaly se ve mně dva silné pocity - nadšení z filmu a lítost, že toho Helge nemohl natočit víc. Pro mě s osobním přesahem, hrdý tatínek nakupoval mečíky ve stejném květinářství, jako já svatební kytici a navšívil svého syna na Obliňáku kde jsem odrodila obě své děti. (05.03.2016)

"Odpouštěním nikoho nevychováš." Pravda pravdoucí. Počkala jsem si na tento film dlouho do noci, abych pak s vypětím všech sil ho zvládla dokoukat. Bylo to náročné, to musím uznat. Stačilo mi to jednou. Nedá se mu však upřít ta myšlenka a taky co všechny rodiče dříve či později potká, že ti jejich mladí začnou vším opovrhovat a někdy i dokonce řeknou, že se vás neprosili, abyste je sem přivedli ("Blbinec a bordel, kterýmu říkáte svět!"). Naštěstí se z toho řada dostane za pár let a já pevně doufám, že tak tomu bude i u mých dětí. Zajímavý příběh novopečeného tatínka, který se v den narození svého syna setká s klukem, který mu ten jeho šťastný sen o budoucnosti řádně naruší a donutí ho přemýšlet o věcech, o kterých tatínkové od miminka hned z fleku rozhodně neuvažují. (09.03.2016)

To je přece nesmírná blbost, co se tady děje s člověkem! Helgeho filmy (zdaleka ne všechny) jsou paralyzujícím pohledem na tehdejší dění ve společnosti a přístup, jakým Helge zkoumá jednotlivé aspekty socialistického života, je svým způsobem nonkonformní. Tady je ta nonkonformita vyjádřena i neurčitým, přesto snadno vytušitelným queer podtextem, přičemž jak Pucholtova, tak i Munzarova postava nabízí mnohem složitější přístup k dané problematice, než jak se na první pohled může zdát. Sedmnáctiletý hejsek (Pucholt), drzý, nevychovaný, ale vnitřně nejistý a rozechvělý, právě tak jako arogantní, sebejistý a rozkolísaný "mistr" (Munzar) mají společnou nejen frustraci, pramenící ovšem u každého z odlišných struktur, ale především svou společenskou neukotvenost, na což ostatně film velmi tvrdě naráží. Závěr, který Helge záměrně ponechal v novém, tentokrát neradostném vystřízlivění, jasně naznačuje, že jakýkoliv zásah (zvenčí) do života mladých a nespoutaných lidí, kteří prostě jenom nevědí, co se sebou, znamená hořkou prohru. Ano, nikdo nikoho nebude do konce života tahat za ruku. Je lepší špatným být, než se špatným zdát. (05.02.2018)

Brno jako fotogenické město je značně nezvyklé. Munzar jako sexy frajer je možná o něco nezvyklejší. Dodám, že oběma to hodně sluší. Munzarovi, který je zde v roli vhodné spíše pro svého dvorního dabovaného herce, Paula Newmana, to sluší více. Vizuálně je film velice vydařený. Příběh odpovídá době svého vzniku, snaží se o zobrazení života špatné mládeže, nejde příliš do hloubky, spíše hledá pro Jircka obhajobu a konfrontuje ho s vyspělejším vrstevníkem, který vede řádný život. (26.12.2020)

Moji oblíbení herci, Kostka i Pucholt mě svými výkony rozhodně nezklamali, měla jsem spíše problém s jejich postavami. Nebyla jsem schopná se vcítit či vžít ani do jedné z nich, proto jsem si asi film nevychutnala. Vlastně, ten Pucholtův Žluťásek, jeho postava věrohodná a uvěřitelná pro mě byla, ale čerstvý tatínek Kostka podle mě vystřízlivěl později než bych očekávala. (01.03.2016)