Stopa Xapatanu
Sur la piste de Xapatan
Obsahy(1)
I v Mexiku mají památky své legendy. Ta o Xapatanu říká, že rozhněvaní bohové a jejich strážci hory brání kandidátům (soutěžícím), aby získali vzácnou sošku, za kterou je profesor Gregory ochoten zaplatit nemalou částku. Kandidáti musí prokázat sílu, šikovnost, odvahu i důvtip. Nejprve v týmu, kdy je spolupráce nutná, ve finále však už soutěží každý zbylý kandidát sám za sebe. Každý soutěžící má na zádech pouzdro, představující jeho život - přijde-li o něj, vypadává ze hry a stává se zajatcem. Navíc čas neúprosně běží, takže kdoví, zda případný úspěšný finalista nakonec se soškou stihne odjíždějící vlak s profesorem... (DžejPý)
(viac)Recenzie (76)
Vždycky jsem si přál ulovit takhle někde v pralese nějakou sošku s očima z drahokamů, sjet po laně přes údolí, skočit do vody a vyšlápnout stovky schodů na nádraží, vyinkasovat za sošku od překupníka prachy a odjet vlakem zpátky do civilizace. A koho tahle představa aspoň trochu nelákala, tomu nevěřím. Boyard byl jen jeden, ale tohle bylo taky dobrodrůžo. Dnes už se nic takového netočí... ostatně nevím, kdo by na to v konkurenci Posledního trosečníka, Amazing race nebo Takešiho hradu koukal. Nostalgie... ()
Je to už dávno co jsem to sledoval, v paměti utkvělo jen pár věcí. Soutěžící musí v závěru běžet po schodech aby stihli vlak, zajímavé úkoly a výborná atmosféra. Jestli by některá z TV stanice chystala reprízu, za sebe bych rozhodně nebyl proti. Každopádně ani v dnešní době nemá Xapatan příliš konkurence! ()
Tuto skvělou soutěž mého mládí si pamatuji opravdu už jen velmi útržkovitě. Protože na rozdíl od velmi populárního a férovějšího Boyardu který byl u nás po prvém uvedení ještě i několikrát reprísován, tak tato obdobná soutěž (z přírody) tuším že nikdy. Jen tak letmo si pamatuji že soutěžící napřed přijeli někam vlakem, poté plnili nějaké úkoly v džungli, hledali něco v jeskyni a nakonec zdrhali na vlak, po opravdu dlouhých schodech. Který kolikrát vůbec nestihli. Je to přeci jenom kus mé mladistvé nostalgie při které jsem se vždy podobně jako u Boyardu, Her Bez hranic nebo Paga Paga moc pěkně bavil a tak trochu vždy i příjemně oddychnul a zarelaxoval.Takže nakonec hodnotím celkem vysoko a to za 3*. Trochu inspirace si z této soutěže tak trochu bere dnešní Trosečník. Prosím opakovat!!! ()
Tak tohle jsem přímo miloval, podle mě je to o chlup lepší než pevnost Boyard. Na místo ostrovní pevnosti se soutěž odehrává v přírodě, spousta vody, lesních porostů, jeskyně....parádní divočina. Mužští soutěžící plnili úkoly s tím, že si museli navzájem pomáhat aby uspěli. Jak procházeli jednotlivými úkoly, jejich počet klesal a jen ten nejlepší vyhrál. Mezitím jediná soutěžící dívka hledala požadovanou sošku, kterou musela vyhledat v předem stanoveném časovém limitu. Nakonec zbylý muž a ona žena tu sošku museli včas předat chlápkovi, který na ně čekal u vlaku. V případě, že soutěžící zastihli vlak ve stanici a chlápkovi předali správnou sošku vyhráli finanční obnos. ()
Soutěž zdaleka nedosáhla kvality a zajímavosti "Pevnosti Boyard", okoukala se a začala nudit strašně rychle - i přes nádhernou okolní přírodu. Snad kdyby tvůrci dokázali trasu a úkoly obměňovat, mělo by to větší naději na úspěch. Přesto jde stále o hru, která hravě převálcuje různé současné soutěžní super-mega-sračky (polovina je určená jen pro puberťáky a druhá, nenápadnější polovina zas pro důchodce). 70% ()
Zaujímavosti (4)
- Počet schodů, které musí na začátku hry soutěžící sejít a 'finalista' s 'kandidátkou' na konci hry vystoupat k železniční stanici Xapatan, je 365. (CANNIBAL)
Reklama