Krize - film o nacismu
Crisis
Scenár:
Vincent SheeanHudba:
Jaroslav JežekObsahy(1)
Krize - to je název unikátního amerického dokumentu z roku 1939, který má v podtitulku film o nacismu. Unikátního hned ze dvou důvodů, jednak proto, že nám přináší bezprostřední pohled na politické i společenské dění u nás i v Evropě roku 1938 a další jeho unikátnost spočívá ve vzácně objektivním pohledu amerických dokumentaristů - v jejichž týmu pracoval i český tvůrce Alexander Hackenschmied, na politické okolnosti, jež vedly k "Mnichovu" a okupaci Československa roku 1939. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (33)
Unikátní americký a především dost nevšední dokument o vpádu nacistických vojsk do ČSR a především všechno to, co vlastnímu vpádu předcházelo. Dokument vypovídá o hrdosti Českého národa, ochotu bojovat s fašistickým režimem a o obrovském zlomení národa po Mnichovské dohodě. Své pochopitelně sehrála také morální zrada Francie a Anglie, která Československu v nejtěžší chvíli podrazila nohy (myslím, že nešlo o kanóny, ale o obecnou morální oporu proti nacismu, nikoli konkrétně ČSR). Z každé minuty v dokumentu bylo cítit odhodlání Čechů bránit se a nenechat se zlomit a podvolit se. Přestože měl Hitler zásadní materiálovou i početní převahu, vpádu se obával, neboť věděl, že za hranicemi nečekají vojáčci na koních se šavlemi jako v Polsku, ale plně vybavená a velmi dobře vyzbrojená armáda. Je navíc dost pravděpodobné, že pokud by Hitler narazil, nedošlo by k oné bleskové válce (blitzkrieg), ale k poziční (takový sitzkrieg), což by mělo na Němce a jejich nohsledy neblahý morální vliv. Rovněž je dost pravděpodobné, že by spojenci skutečně pomohli. Hitler hrál vabank a bohužel mu to vyšlo. Porobení národa však mělo zcela devastující vliv na morální profil Čechů v další budoucnosti. Znechucení lidí ze zrady a tehdejší vlády využil další, podobně odporný režim, komunistická strana, která se tvářila jako že lidem něco dává a přitom lid zašlapal ještě hlouběji do země. Kdyby dokument pokračoval nezávislým pohledem dnes, jmenoval by se "Od špičky mezi evropskými státy ke směšnému outsiderovi". ()
Je mi jasné, že Republice československé je v tomto dokumentu fanděno, tudíž je vykreslena zářivěji než by realitě odpovídalo.Při dnešní revizionistické ofenzívě, snažící se dokázat, že Sudeťáci byli vlastně hodní a v protektorátu se žilo dobře, je to však stále aktuální film. Ta 1. republika žádný ráj na zemi nebyla, ale v té době to byl jediný slušný a demokratický stát ve střední a východní Evropě. Dnešní neustálé sudetoněmecké požadavky na omluvu (Havel se snad již omluvil) pak připomínají tehdejší sudetoněmeckou taktiku neustále se stupňujících požadavků, která měla za úkol hlavně se nedomluvit. ()
V létě roku 1938 přijel do Československa americký producent a režisér Herbert Kline, aby prostřednictvím dokumentárního filmu vydal svědectví o tehdejší krizové situaci v Evropě. Bylo to v době, kdy vrcholilo henleinovské násilí a kdy anglický vyjednávač lord Runciman měl přinést objektivní zprávu mezi Čechy a Němci, obývajícími historické území našeho státu. Výsledek oficiální mise byl pochybný. Jak později napsal prezident Beneš, česká strana poznala, "že na misi lorda Runcimana působí - přesto, že mohla již znáti i Berlín i Henleina a jeho pangermánské druhy - více argumenty Berlína, Sudetendeutsche Partei a německé propagandy než všechna dobrá vůle československé vlády a prezidenta." Proti zkreslujícím oficiálním argumentům měl právě film vydat pravdivé svědectví o situaci. Že tak mohl činit pouze příslušník jiného národa než onoho ohroženého, je pochopitelné. První svědectví vydala už skupina Američanů z filmového časopisu March of Time, který vznikl při významném koncernu Harryho Luceho, vydávajícího známé týdeníky Time a Life. Reportáž, kterou natočil Louis de Rochemont, šéf zmíněného filmového časopisu, byla uvedena v době vrcholící mnichovské krize a informovala americké návštěvníky kin o skutečných důvodech této krize. Mnohem obsáhlejší a úplnější svědectví poskytoval ovšem dokument Herberta Klina, nazvaný stručně THE CRISIS. Byl rozsáhlejší (jednalo se o celovečerní snímek) a navíc se na jeho výrobě podíleli i čeští filmaři. Herbert Kline se tehdy spojil se skupinou pracovníků z filmové sekce Baťových závodů ve Zlíně a získal také vynikajícího spolupracovníka v kameramanovi Alexandru Hackenschmiedovi. Štáb vedený Klinem cestoval v oněch krizových dnech několik měsíců po Československu a sbíral průkazný dokumentární materiál. Podařilo se mu zachytit situaci v pohraničí a zveřejnit protistátní akce henleinovců, jasně směřující k jedinému cíli, jímž byl rozvrat republiky. Navíc pak začlenil Kline do svého svědectví různé archivní šoty z tehdejších filmových týdeníků, přesvědčivě dokumentující marnou snahu o vyrovnání s Němci, kteří o jakékoli vyrovnání tehdy už nestáli, protože jednali pod přímými rozkazy Adolfa Hitlera. Působivé byly i jevištní výstupy z Osvobozeného divadla ze hry Těžká Barbora, zejména pak zaktualizovaná píseň dvojice V a W David a Goliáš a optimistické poselství písně Proti větru. Všechen cenný materiál se podařilo zachránit před nacisty a odvézt do zahraničí, kde potom kameraman Hackenschmied z něho sestříhal definitivní verzi snímku The Crisis, který přinášel západnímu světu výmluvnou, tehdy ovšem už marnou varovnou výpověď o skutečné podobě mnichovské krize. ()
Asi vôbec nie je od veci si pozrieť Crisis v krátkom slede po Triumfe vôle, poprípade pred ňou. Propaganda diktatúry verzus propaganda demokracie. Kde je pravda naznačuje pojatie tohoto dokumentu, ktorý pôsobí nenásilne, nenútene a vďaka Voskovcovi a Werichovi (poprípade aj animácii) odľahčene. Veľkým prekvapením môže byť pre diváka, ktorý si neprečíta o filme žiaden text vopred, rok vzniku. Pohotovosť filmárov je aj na dnešné pomery obdivuhodná. Pri sledovaní filmu totiž máte pocit, že bol dlho pripravovaný a reaguje na veci zašlé, a nie prichádzajúce. Teraz neviem, či údaj o odmietnutí nacistického režimu v Nemecku zhruba miliónom obyvateľov z troch a pol je pozitívny, či negatívny fakt. Každopádne dokument sa venuje aj Nemcom, ohradzujúcim sa proti režimu v krajine, čo ho robí objektívnejším ako viaceré iné, predovšetkým hrané diela. ()
Galéria (3)
Fotka © 39. Letní filmová škola
Zaujímavosti (3)
- Tvůrcům se podařilo ukázat stupňující se politický tlak, jemuž bylo Československo vystaveno ze strany Německa a sudetských Němců. Na filmu se podíleli americký dokumentarista Herbert Kline a pražský Žid, který se vyznal v místních poměrech, Hanuš Burger. Členem štábu byl také významný český dokumentarista Alexander Hackenschmied, představitel české i americké filmové avantgardy. Kline, vzpomínaje na proces natáčení, řekl: „V Hollywoodu má režisér k dispozici ateliéry. Pro nás byla ateliérem celá jedna země. V Hollywoodu není třeba skrývat vedoucího produkce v autě z obavy, že by v něm někdo mohl objevit Žida.“ (Zdroj: NFA)
- Dokument byl sestříhán v Paříži, premiéry se dočkal v New Yorku krátce před okupací Čech a Moravy nacisty, 13. března 1939. (Zdroj: NFA)
- Je to neuvěřitelné, ale za celou dobu existence slavného Osvobozeného divadla nevznikl jediný filmový záběr představení. Jediné záběry, které vznikly, mají na svědomí američtí dokumentaristé tohoto dokumentu, kteří je natočili pro dokreslení situace v Československu, a to 14 dní před zákazem divadla. Uvedené informace pochází z úst povolaného Karla Čáslavského. (sator)
Pozoruhodné dílo demokraticky a humanisticky cítících amerických filmařů působí dojmem, jako by byli blízkými Benešovými spolupracovníky. První Československé republice se tu dostává, což její jest. Silná a odolná ekonomika, robustní, drtivou většinou obyvatel (pomineme-li henleinovce, pak v odstupňované intenzitě šlo dlouhodobě o zhruba 80-90% obyvatel Masarykovy a Benešovy republiky) sdílená státní idea, napájená z ideových zdrojů americké a francouzské revoluce XVIII. století; přidáme-li k tomu skvělou kulturu, špičkové školství a ojedinělou národnostní a vůbec menšinovou politiku i fakt, že ČSR byla útočištěm exulantů hned několika národností (především to platilo o ve filmu nezmíněných Rusech, Ukrajincích, Němcích a Rakušanech), máme co do činění se silným, mimořádně odolným státem, jehož oprávněnou sebedůvěru podporovalo mimořádně dobře zorganizované vojenství, civilní obrana a velkorysé přípravy na vnucenou obrannou válku. Osvobození - tj. V+W - Werich a Voskovec, jsou reprezentanty prvorepublikové levicovosti právě tak jako jako dnes již asi neidentifikovatelná oktavánka či septimánka Mirka (tady se naopak vybaví bojovný závěr skvělé komedie ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA; nikoliv náhodou se ve filmu objevují i záběry na knihy dvou československých občanů, spisovatelů Thomase Manna a Karla Čapka či pronikavá díla Masarykova a Benešova). V kompozici filmu jsou patrny několikeré překrývající se půdorysy: jednak optimistická část, končící scénou Voskovcova a Werichova vystoupení na dětském letním táboře, jednak epilog, projevující se diskontinuitním zlomem právě po táborové scéně; pojetí tří postav, které procházejí celým filmem, je zřejmě pozůstatkem původního záměru na natočení hraného filmu. Pozoruhodně dobře se američtí tvůrci orientují i v skutečných cílech a skutečném charakteru a příčinách dramatické změny v poměru sil mezi světovou demokracií a totalitou v průběhu tragického roku 1938 (obětováni jsme byli nejen my, ale demokraté v zemi našeho dnešního jižního souseda). Poctivá četba nezáživného blábolivého nominálně Hitlerova MEIN KAMPFu, ve filmu často citovaného, nesla své plody. Film jako celek vyznívá jako hold benešovské strategii a prozíravosti, tomu, co bychom mohli plným právem nazvat nedoceňovanou benešovskou rozvážnou statečností. Záběry z demonstrací obou stran - demokratické i fašistické - to jen potvrzují a dokumentují vnucenou černobílost posledních měsíců existence statečné Československé republiky. Ani dnes, po desetiletích, není co měnit na základních konturách i ideových východiscích tohoto poučeného amerického pohledu; v dílčích jednotlivostech by byly zpřesněny, ale v tom zásadním ani současný historik-demokrat nemá co dodat. Ať chceme či ne, je tento film dílem nanejvýš současným; pro naši současnost je zrcadlem. Zrcadlem, jehož působení nejlépe vystihuje starý Gogolův postřeh "Nevrč, brachu, na zrcadlo, když máš hubu křivou"; chci tím říci, že současné češství má z čeho vycházet, na co navazovat a že v lepším případě zaslouží soucit ti, kterým tyto zjevné zřejmosti nejsou jasné. () (menej) (viac)