Klinika Grace

1. – 5. série – 100% - Byla to tehdy střela naslepo. S doktorskými seriály jsem si netykal, první díl pouštěl velmi opatrně – jenže Meredith s Derekem mi ukázali, jak mě může nějaký seriál na počkání rozložit tak, že mi budou vlastní starosti na hodně dlouho naprosto jedno. A to byl všechno jen pouhopouhý opatrný začátek. Postupem času přibyly vtipné i originální postavy a neočekávané epizodické i dlouhodobé zápletky nadnesly Chirurgy daleko nad libovolného souputníka. Právě prvních pět let s až absurdně přesně vybranou hereckou sestavou se sice v pár obdobích (začátek třetí sezóny, urychlený konec čtvrté kvůli stavce) mělo pár chyb, ale originalitou a do té doby nevídaným napětím v pacientských, vztahových i personálních rovinách zbořilo nejen předávání cen a žebříčky sledovanosti, ale i televizní scénu jako takovou. Já sám jsem svého času nedokázal přestat zapínat další a další díl a přestávky mezi sezónami byly ukrutně dlouhé. A bylo jedno, jestli zrovna měla Meredith monolog, Lexie neodolatelně zamrkala očima nebo se Alex přel s Georgem. Tohle bylo úvodní období a ať po něm přišly jakékoli změny, zůstane v historii zapsané zlatým písmem.  6. – 7. série – 100% - Uplakané a dramaticky nebývale silné období, kdy třeba finále šesté sezóny zůstává tím nejvygradovanějším dvojdílem vůbec. Pocuchané nervy pak mám i z linek nemocničních, ekonomických i mezilidských a v kombinaci s nečekanými odchody herců / postav pak tyhle dva roky považuji za dost možná komplexně nejdramatičtější. Nováčci získávají pevné místo v týmu, stálí hrdinové dělají nejen ve vztahovém ohňostroji chyby, za které by se nemusel stydět ani teenager v nejprudším hormonálním rozpuku a třeba prvotřídní muzikálový díl mi ukázal, že i přes několikrát dosažený kvalitativní vrchol je stále kam stoupat a čím se těšit. Because it's time to start healing. 8. série - 90% - Konec jedné éry. Lékařský program se chýlí ke konci, otevírají se nové možnosti a staré problémy je třeba uzavřít. Nebo ne? To, že shodou náhod nebylo jasné jak to, kdo bude v nemocnici pracovat i dál, tak to, kdo z herců prodlouží smlouvu, byla nechtěná paralela k nervóznímu fanouškovskému čekání. Kromě občasného oddychnutí v podobě baseballu nebo dámské jízdy se stále pokračuje v posmutnělém, životem zklamaném vyprávění, kde je každá radost vykoupena tragickou tečkou či pesimistickou vyhlídkou. Nevadí mi to, naopak, Grey's i po takové době bez problémů patří k tomu absolutně nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Jen si čím dál častěji (a s odstupem i pochopitelně a nevyhnutelně marně) přeju, aby seriál skončil co nejkrásnějším a včasným happyendem. Snad protože některé problémy známe a světlejší vyhlídky potřebujeme úplně všichni. 9. – 10. série - 90% - Čím silnější je strach, že se nezaměnitelná atmosféra nemocničních chodeb rozmělní ve vysokém počtu sezón, tím větší radost mám, že se tak dosud nestalo. Noví stážisté mi sice k srdci určitě nepřirostli všichni (zatímco Jo je úžasná, Shane otravuje, ať zrovna leze do zadku komukoli), ale jde o staré známé v nových polohách (Cristina snad nikdy nebyla takhle zajímavá), o další srdceryvné odchody a hlavně o tu nezničitelnou sílu jít dál. I po dekádě propletených lásek, případů, osudů a zvratů se tahle parta motá v příbězích neuvěřitelně zralých a uvědomělých, ale neznamená to, že by v tomhle věku nedokázali udělat pořádnou botu. Nejlepší přátelé se bohužel mohou rozhádat do krve, klid ve vztazích hlavních postav aby divák pohledal, a v profesní rovině teče do bot až překvapivě často. Když mi po několika dokonale nasázených otevřených koncích v epizodě Get Up, Stand Up tlouklo srdce zběsilou rychlostí ještě tak půl hodiny, pochopil jsem, že jestli někdy tuhle show přestanu mít rád, bude se mnou něco špatně. Nehledě na to, že některá loučení pořád působí jako poslední podání ruky někomu skutečně blízkému. 11. série - 90% - Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré a další nemocniční rok mi to dal pocítit ve velkém. Když jsem sledoval bolestnou linku Jacksona a April, myslel jsem, že se jednalo o emocionální vrchol sezóny, ale nemohl jsem být dál od pravdy. Nemá cenu varovat před spoilery, protože už pár hodin po odvysílání se kritické novince nedalo na internetu ubránit. Já ale na(ne)štěstí epizodu How to Save a Life viděl prakticky hned po odvysílání a pravděpodobně nejbolestnější seriálové zklamání jsem si tak prožil o to intenzivněji. A o dva měsíce později ta informace pořád bolí stejně palčivě. Derek je mrtvý, Patrick Dempsey odchází a MerDer, jakožto můj nejoblíbenější seriálový pár v životě, jsou minulostí. Měli svůj happyend, svoje drama, post-it, krizi, odloučení, děti. Ale tohle všechno měli o dost kratší dobu, než jsem věřil. A zatímco pár minut poté jsem chtěl celý seriál zatratit, o pár hodin později už jen snížit hodnocení a o týden později - nic takového. Z krutého zvratu pokračuje silná linka, další překvapivé události a v závěrečném díle k mému překvapení snad i náznak smíření. Nejen ze strany Meredith a Amelie, ale i z mojí. A pokud mi seriál tímhle způsobem sebere nejoblíbenější postavu a přesto si mě udrží na svojí straně, tak vážně patří mezi ty nejlepší. I přesto, že právě tady skončila éra mého dost možná nejoblíbenějšího seriálu vůbec. 12. – 13. série - 90% - Meredith definitivně panuje na trůně nejlepších ženských seriálových hrdinek všech dob a trochu překvapivě se k ní natrvalo přidává i April, podivuhodný to úkaz, který z otravného přívažku dozrál do pozice duše důležitých zvratů. Někdo naopak svůj dřívější potenciál nenaplňuje, ať už je to čím dál nepříjemnější (a mnou přitom kdysi tolik obdivovaný) diblík Jo nebo bohužel i Arizona, která zrcadlově k April klesá z pozice jedné z hlavních tahounek až na místo, kde ji nemůžu vystát. Je ale škoda, že vzhledem k tomu, že je hlavních postav čím dál více a poprvé možná až příliš. Zatímco málo prostoru pro Amelii a Jo se dá vzhledem k těhotenství představitelek pochopit, Andrew má snad méně replik, než přihrávači ve vedlejších rolích a nejvíc podobné postupné zmizení ze scény zamrzí právě u nejzajímavější April. Je to i období kvalitativních protikladů, kdy fenomenální epizoda The Room Where It Happens do jisté míry zachraňuje podzimní část třinácté sezóny a naopak první jarní epizoda You Can Look (But You'd Better Not Touch) je nejhorším dílem seriálu vůbec. Pak už se naštěstí míří raketově nahoru a od držení palce Meredith a Nathanovi či April a Jacksonovi, přes nezapomenutelné znechucení u scén s červy, až po explozi (nejen) emocí jsem zase zpátky v nejlepším seriálu současnosti. 14. série - 90% - Start to byl téměř nerozdýchatelný. Milostné trojúhelníky, dokončování dlouhodobých linek nebo nečekaná porce humoru - Krista Vernoff zkrátka svůj staronový post hlavního tvůrce opanovala s bravurou a nebýt jednoho aspektu, měla by na kontě nejlepší sezónu minimálně za pět let. Nemůžu ale rozdýchat fakt, že na rozdíl od většiny divácké obce nechce pokračovat v poutu Jacksona a April a kromě toho, že nechá Jacksona v pochybném i kontroverzním vztahu s Maggie, narýsuje April dálnici směrem k odchodu. Všechno ostatní (aféra Avery, vše kolem Jo, výjimečně i vše kolem Owena) hltám, ale tuhle hořkou pilulku polykám ztěžka. 15. série - 90% - Sezóna lásky přináší jak pokračování osvěženého konceptu, kdy se Krista Vernoff překonává v nadhazování nápadů i překvapení, tak bohužel i pokračování v linkách, které moji pozornost drží jen díky dlouhodobé oblibě (Jackson + Maggie nebo trojúhelník Teddy/Owen/Amelia). Nejvíc potěší hemžení kolem Meredith, prostor si poctivě zabírající Koracick nebo speciální epizody, naopak křížení se Station 19 považuji za upřímně nešťastné a nejvíc je při nich vidět nedostačující herecký ansámbl hasičského spin-offu. I po zvýšeném počtu dílů ale zůstávám v naprostém nadšení a nadále platí, že se na žádný seriál netěším takhle otevřeně. Dynamika vztahů funguje i po takové době geniálně, ale poprvé od odchodu Patricka Dempseyho mám pocit, že zůstala velká mezera, konkrétně po Sarah Drew. April neměla vždy zrovna vděčné linky, obzvlášť ke konci svého působení, ale několikrát jsem se přistihl, že by mi nic neudělalo takovou radost jako její (byť krátkodobý) návrat. 16. série - 80% - O nejslabší sezónu celého seriálu se jedná trochu smolně, protože co se mohlo tvůrcům rozpadnout pod rukama, to se také (ne vždy jejich přičiněním) rozpadlo. Dají již několikátý happyend jednomu z ústředních párů, aby z něj museli jen o chvíli později krutě couvat kvůli nečekanému odchodu představitele legendární postavy. Dopředu ohlášené mini crossovery se Station 19 nemají za následek oživení tématu, ale jen časté prozrazení čerstvých zvratů z vedlejšího seriálu. A největší pozornosti se dostane toxickým pnutím, o kterých jsem psal již u předchozí řady. Na několika místech se tak jedná o slušný karambol, který zachraňují buď pevné stálice (Amelia, Jo), příkladně vyhrocená poslední třetina, kdy jsem se cítil jako v nejsilnějších letech nebo příjemné zjištění, že i postavy služebně mladší mohou být tím aspektem, co mě pořád drží přikovaného (Linc, Koracick, Andrew). Snad je neuvěřitelná porce tvůrčí smůly vybraná na roky dopředu. 17. série - 90% - Nádherná souhra srdcervoucích příběhů (aktuálnějších než kdy dřív), nečekaných odchodů postav i silné nostalgie po dávno ztracených charakterech. Covid season dokázala něco nepředstavitelného. Spojila pro seriál již několik let charakteristickou výchovnou stránku s naléhavostí i nadhledem a ve výsledku mi připomínala ty nejstarší sezóny snad nejvíc za minimálně deset let. Návrat na vrchol si užili Jesse Williams, Greg Germann i všichni hvězdní navrátilci a já téměř nemám slov. Paradoxně právě teď, když se opravdu daří vyprávět s bravurou i samozřejmostí, mám neodbytný pocit, že je správný čas myslet na rozloučení. Změn a odchodů je na jednu řadu snad až moc (a ani jedno se netýká Owena) a po téměř dvou dekádách poprvé cítím, že jsem připraven tuhle nemocnici nechat jít. 18. série - 100% - Kdyby úplně poslední scéna seriálu končila právě takhle, nemohl bych být spokojenější. Není to konec Grey's Anatomy, ale je to konec jedné neuvěřitelně dlouhé a vyrovnané éry, která přinesla hromadu nezapomenutelných charakterů, zdrcujících srdcerváčů a i když si to cyničtější část populace dlouhé roky odmítala přiznat, tak nenávratně změnila zámořskou a s trochou přehánění i světovou televizní scénu. Meredith Grey a její blízcí byli a naštěstí stále jsou neopakovatelným fenoménem, který i po takové době dokázal reflektovat aktuální dění, nutit diváka fandit oblíbencům a zároveň ho často rozesmát. Žádná linka nebyla navíc, z charakterů překáželi jen obvyklí podezřelí a i nadužívané křížení se sesterskou Stanicí tentokrát fungovalo o třídu lépe. Takže žasnu, už pořádně dlouhou chvíli žasnu. Tohle totiž byla nejlepší sezóna snad za celou dekádu dozadu a to už je jev, který jsem nikdy nezažil. Ať nás ještě čeká epizod kolik chce a jakých chce, tohle bylo čiré štěstí. 19. – 20. série – 85% - Grey’s Anatomy: Med School. Právě tady snad začíná konec. Tušil jsem, že půjde o úplný restart, bál jsem se ho, ale docela dlouho jsem zůstával maximálně spokojený. Byli to přesně ti Chirurgové, na které nedám dopustit s linkami, u kterých nedýchám. I ta laciná berlička, kdy se šijí silně povědomé dějové zatáčky na nové postavy, které navíc nejsou právě nepodobné těm, kterým jsme fandili před spoustou sezón, nakonec nevadí, protože se nespravuje něco, co krásně funguje. Úplné nadšení mi ale vydrželo jen necelou sezónu, později se překlopilo do opatrné spokojenosti, kdy sympatické postavy buď mění vlivem změn na tvůrčí stoličce svůj charakter (Lucas), nebo mizí z děje úplně (Levi). Hra na jistotu ničemu nevadí, to jen návrat k nezapomenutelnosti byl zbytečně krátký. (15.06.2008) (menej) (viac)