Planéta opíc

Astronaut Taylor přistál na podivné planetě. O přítomnosti existence života se přesvědčil poměrně záhy, ale místo slavnostního výkřiku "Hurá, nejsme na světě sami" mu na hlavě přistála síť a stal se předmětem bádání opičích vědců. Němí lidé, kteří zde pouze slouží upovídaným opičákům, mu v boji za svobodu určitě nepomohou a proto se o sebe musí badatel postarat sám dřív, než nějakou gorilku napadne pitevním rozborem prozkoumat funkčnost jeho těla. Filmové zpracování Boilleova románu muselo zákonitě skončit jinak než kniha, ale vize toho, k čemu spěje lidská společnost, je zde ukázána velmi přesvědčivě. (06.01.2010)

Nadčasové/nestárnoucí dílo. Film ve svém zdánlivě nevýrazném komorním podání s nadhledem reflektuje různá zvěrstva lidstva, od inkvizice až po genocidu, přičemž oněm reflexním plochám všechna fakta přizpůsobuje. Neboli není důležité, jak mohly být věci takto nakonfigurované, ale proč - proč jsou takto nakonfigurované? Opice žijí ve městě, chovají se jako lidé, budují jako lidé, chybují jako lidé, chodí do škol a věnují se neurochirurgii, zatímco skuteční lidé jsou jen zdivočelá zvířata, neschopná myšlení nebo přizpůsobení se. Pak přilétá v raketoplánu inteligentní člověk Taylor, což je v rozporu se všemi opičími pravidly, zákony, svatými svitky a podobnými antimozkovými elementy. Zatímco jedni se ho snaží pochopit a vysvětlit si jeho existenci, pro druhé znamená hrozbu páchnoucí kacířstvím a hodnou likvidace. Počáteční úvahy kosmonautů tak ostře kontrastují s pozdější snahou co nejjednodušeji opicím vysvětlit svůj původ; dialogy tvoří stěžejní prvek a jsou napsány bravurně. V symbolických podmínkách, které si film pro svou existenci vybral, by přílišná vážnost byla na škodu, čehož si byli tvůrci vědomi, a tak dostalo nemalé množství scén lehce humorný, ironický podtón (ačkoliv chladná bezútěšnost dané situace je stále jasně patrná), vezoucí se právě na záměně člověka za zvíře. A když už toho všeho PROČ začne být v závěru příliš, a divák začne toužit alespoň po jediném JAK, dočká se šokujícího konce, který nekompromisně dosazuje předchozímu dění tvrdou a krutou tečku. Technická stránka odolala čelistím času rovněž výborně - masky vypadají pořád dobře, lokace jsou krásné a odpovídající, vyzdvihl bych také skvělou práci s kamerou a Jerry Goldsmith nahrál další z charakteristických soundtracků. Dokonce ani ty akční sekvence nejsou zlé. Podtrženo a sečteno - Planeta opic stále je inteligentní úvahovou sci-fi, jíž nechybí humorný podtext či povedená pointa. (26.12.2006)

Zase jeden kultovní film, kterej mi nic neřiká. Planetu opic jsem viděl už před lety a v paměti mi to utkvělo jako blbost. Zdejší hodnocení mě poněkud zmátlo, takže jsem si začal myslet, že si to možná jenom špatně pamatuju a třeba ten film tak špatnej nebyl. Tim pádem jsem Planetu opic ponechal zatim bez hodnocení. Včera jsem se na to po letech zkusil podívat znovu a opět mi to připadalo jako blbost. Sice film naráží i na celkem zajímavý téma (popírání vědy ve jménu náboženství), ale k tomu nepotřebuju okolo nějakou slátaninu o tom, jak Charlton Heston bojuje s opičákama a jako bonus si najde čubičku, která se svou vizáží mezi ty "neandrtálce" zapadla asi stejně dobře jako ženská s fialovou trvalou v modrym tesilovym plášti. (08.01.2012)

První Planeta opic se opravdu povedla. Film sebou nese opravdu depkovité enviromentální poslání a vedle výborných masek (jako malý jsem z nich měl jednu dobu opravdovou fóbii)potěší i charismatický Heston v hlavní roli. V dnešní době jednoznačná kultovka. Škoda jen toho shitu, co přišel pak. ***Věděli jste, že: Pro lepší vcítění se do atmosféry nosil během psaní hudby skladatel Jerry Goldsmith opičí masku. *** (11.04.2007)

Film, který v sobě má velké ponaučení, děsivou pointu a obrovské varování. A tak to možná jednou dopadne. Celý snímek je od samého začátku takřka geniální ve všech směrech a posledních několik minut je nepopsatelně mrazivých a sugestivních. Jeden z těch filmů, které v divákovi musí zanechat stopu. (04.12.2006)