Réžia:
Jiří SlavíčekKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Dalibor C. VačkářHrajú:
Dana Medřická, Vladimír Šmeral, Eduard Dubský, Vladimír Řepa, Vítězslav Boček, Marie Burešová, Vladimír Hlavatý, Rudolf Deyl ml., Rudolf Deyl st., Bedřich Vrbský, Antonín Kandert, Helena Friedlová (viac)Obsahy(1)
Český umělecký film podle stejnojmenné divadelní hry národního umělce Františka Langra, která v letech svého vzniku (1937) byla zajímavým uměleckým experimentem, předvádění divadla na divadle. Vypráví tragický příběh ženy, která je nevinně odsouzena pro vraždu svého muže a která trpí celých deset let ve vězení, aniž by prozradila pravého vinníka. Po těchto deseti letech podnikne ředitel věznice psychologický experiment: dá na vězeňském divadle předvést hru, kterou Marta Kulišová napsala v prvém roce svého pobytu ve vězení. Experiment se sice povede, protože se přihlásí pravý vrah, ale k obnovení procesu nedojde, neboť Marta Kulišová si uvědomí, že tím by se odsoudila k dalšímu zoufalství, když by ztratila toho, o němž celých deset let věřila, že zabil z lásky k ní. (Filmový přehled)
(viac)Recenzie (18)
Originální koncept spojující dvě svébytné, byť příbuzné, umělecké reprezentace skutečnosti, se snímku věru nepodařilo naplnit. Vino je především přizpůsobení divadelního představení řeči filmu a ke konfrontaci tedy nedochází. Smysluplnější by bylo zachovat prázdnou scénu vězeňsky inscenované divadelní hry a konfrontovat ji s tvářemi vězňů reagujícími na předváděné drama – prostě zůstat v jednom, izolovaném světě, do něhož vešlo vyprávění jinak než jen nedbale odvyprávěnou historkou na cele. Proměněno v pouhý rámec filmu, pozbývá zachycené divadlo své identity a ponižuje se na malicherný nástroj napomáhající objasnění zločinu. Moc divadla se v tomto pojetí zcela ztrácí a tím i výjimečnost snímku bere za své. ()
Dvaasedmdesátka (1937) patří společně s hrami Periférie (1925) a Andělé mezi námi (1931) mezi ta díla Františka Langera, která se zabývají primárně spravedlností. Námět Langerovi přinesla Olga Scheinpflugová, přičemž vše zapadá do meziválečného trendu zabývat se relativním pohledem na soudobou justici. Na scéně Vinohradského divadla se Dvaasedmdesátka dočkala celkem 56 repríz. Nicméně filmaři se k tématu vrátili až v době, kdy se Langer stal v roce 1947 národním umělcem, což je škoda, protože jak víme, film se nemohl více minout s touto pohnutou dobou. Poúnorová dramaturgie se k umělecky ambicióznímu Slavíčkovu přepisu otočila zády a premiéra posunutá o celých pět let film odsoudila k nepochopení a nezájmu. Výsledek sice není dokonalý, ale původní formální metoda divadla na divadle bude pro filmaře vždycky výzvou. Osobně nevnímám jako ideální volbu obsadit hlaví roli Danou Medřickou, která byla z nepochopitelných důvodů ve 2. polovině 40. let považována za femme fatale. Dobrá herečka? Jistě. Žena vamp? Nikoli. O poznání lépe je na tom Slavíčkův oblíbenec Šmeral. Psychologická rovina je samozřejmě velmi zajímavá. Celkově to bylo předčasné rozloučení s kvalitní předválečnou dramaturgií, která měla ještě mnoho nabídnout. ()
Film byl natočen v roce 1948, ale děj se odehrává v roce 1926 a 1936. Je to zajímavý film, ale bohužel má docela nereálný děj. Je třeba ho brát jako experiment s určitým nadhledem. Velice nepravděpodobné je zejména to, že Medřická trvá na své vině kvůli člověku, kterého viděla velmi krátce podruhé v životě. Přesto slepě věří, že se k vraždě dozná sám. Rovněž je zcela nepravděpodobné, že by ředitel věznice prováděl takové experimenty s divadlem. A k tomu vystoupení si ještě zvát renomované herce a dokonce členy poroty??? Nakonec při vší té smůle hlavní hrdinky relativně všechno dobře dopadne. Je naznačeno, že za rok bude propuštěna z vězení a zanedlouho také její platonická láska. Je ovšem otázkou, jak se pár vyrovná s tím, že vina z vraždy bude již navždy na bedrech Dvaasedmdesátky. ()
Tak jsem konečně mohl spatřit na vlastní oči jak to vlastně je s tím prvním československým trezorovým filmem. Dvaasedmdesátka je bezesporu zvláštní film - námětem se zdá být psychologickým dramatem navázaným na moderní proud kinematografie, ve zpracování a vyprávění však jakýkoli takový příslib promarňuje. Místo drobnokresby a kontroverzních otázek spravedlnosti nabízí přepjaté a nevěrohodné melodrama, které čiší kalkulem a nehoráznou vykonstruovaností situace, jíž rozhodně nelze brát jako věrohodnou. Retrospektivní mozaika jen nedokonale zakrývá jednoduchou fabuli, která není nikterak rozvinuta a i těch 75 minut je pro ni luxus. Film natolik odstřižený od skutečnosti a poplatným překonaným modelům musel po únoru 1948 takto narazit, stát se exemplárním případem, že takhle by neměla fungovat nová filmová dramaturgie. Samozřejmě se neztotožňuji s tím, že film by měl být takovým způsobem zapomenut. Volba Langerovy předlohy v zásadě špatná nebyla, jen se ambicioznímu tvůrci jaksi vymkla z ruky a její formálně-myšlenkové zjednodušení ještě znásobil vstup do doby, kdy jakákoli skleníková odloučenost a spekulace byla téměř zločinem. Pro dnešního diváka tak zbyla další z pozoruhodných kuriozit dramaturgického směřování třetí republiky, dílo tří scenáristů, jež se jim vymklo z rukou a po dramaturgické stránce je až neplnohodnotným počinem. Pokud můžeme nalézt nějaké klady, tak je to solidní obsazení nové herecké generace: Dany Medřické, Eduarda Dubského a především velmi civilního Vladimíra Šmerala. ()
Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953 ()
Zaujímavosti (1)
- Film sa dostal do kín až po piatich rokoch od natočenia, pretože cenzorom sa nepáčilo, že pripomínal buržoáznu kinematografiu. (Raccoon.city)
Reklama