Sekai no čúšin de, ai wo sakebu

Tento film u mě překročil hranici citového vydírání. Středobodem snad všech korejských romantických dramat je něčí smrt, ale i tak se ve filmech vyskytuje sposuta světlých, pozitivně laděných chvilek. V Crying... se bohužel snad jenom umírá, pláče a vzpomíná. Je to poněkud těžká nálož. Ve velice krátké romantické části jsem nedokázal navázat s titulními postavami patřičný vztah, což je myslím největší chyba filmu. V rozjezdu mu chybí energie. Většinu jí vyplýtvá v slzoplodné, značně natahované druhé části. Vůbec nechci zlehčovat téma filmu, ale nemohl jsem si tento film užít jako dojemný a sněhem zaprášený Maundy Thursday. (30.11.2007)

Už je to poměrně dlouhá doba, co jsem o tomto filmu četla na internetu a samozřejmě si tehdy přečetla i komentáře na CSFD. A pro tenhle film jsem se absolutně nadchla, sehnala si ho a vyčkávala a vyčkávala na nějakou speciální chvíli, kdy bych si ho mohla pustit. Čekala jsem, že to bude tak silný film jako například A moment to remember nebo pár jiných filmů z asijské romantiky. Bohužel, stalo se naopak přesně to, co jsem vůbec nečekala.... Sedím si tak večer na futonu, který jsem si pracně rozložila na tatami hotelového pokoje, navíc uprostřed mého vysněného japonského města Kjóta, kam jsem jela poprvé v životě... uvařím si japonský čaj sencha a řeknu si, že teď je přesně ta pravá nálada na to si pustit nějaký výjimečný japonský film. A pustím si tohle... koukám, koukám, koukám dlouho (138 min) a ono nic. Nic se ve mně nehnulo, nic mě nedojalo, ke konci už to i nudilo (!!!) Doteď nevím, co bylo špatně. Byly tam pocity, byl tam dojemný příběh, stará kazetová nahrávka, slzy, radost, smutek - všechno tam bylo, ale se mnou to ani nehnulo. Samozřejmě jsem byla zklamaná. Nedokážu říct, čím přesně to bylo, ale tenhle film mi absolutně neseděl a vůbec mě nedojal, ba dokonce mi ani nezůstal v paměti, jako to bývá u jiných filmů. Pro mě jedno z největších filmových "faux pas". ~(2,0★)~ (01.09.2010)

Neobvykle smutný príbeh o vyrovnávaní sa so stratou blízkeho človeka a následnej schopnosti žiť ďalej bez výčitiek voči tomu druhému. Prelínajú sa tu dve roviny ostro kontrastujúce, kde jedna je naplnená nežnou láskou dvoch mladých nepoznačených ľudí nemajúcich čo stratiť a omnoho menej farbistého a naivného sveta ranených duší, ktoré vyfarbil do siva sám život so svojími úskaliami. Je to taká variácia na Christmas in august, My live without me a Il mare v smutnom kabáte, kombinujúc všetko čo na nich bolo dobré . Len musím zase raz smutne skonštatovať, že sa nejedná o nič preborné len o využitie osvedčených princípov, len ma mrzí, že túto vetu som na konci môjho komentára musel už po ntý krát vysloviť pri Ázijskej produkcii. 4,5* (28.01.2007)

Rovnaký prípad ako Moment to Remember, kde som bol schopný tolerovať to, čo by som v euro-americkej zóne nedokázal prekusnúť. Skrátka je to nakrútené inak, s iným typom postáv ako sme zvyknutí, ale film vyzdvihuje v mojich očiach najmä komplikovanejší spôsob rozprávania a inovatívne prvky začlenené do naratívu, ako kazety a tajfún. Na konci som síce necítil takú katarziu ako pri vyššie spomínanom filme, ale nechýbalo veľa. Dlhšia stopáž nie je vôbec prekážkou a to aj napriek tomu, že nie som ideálnou cieľovou skupinou. Opäť pomôže, keď si vopred o diele nič neprečítate, so zásadným zvratom si totiž tvorcovia dávajú načas. (20.02.2021)

Zdejšími uživateli opravdu přeceněný film. S emocemi Japonci pracovat umí, o tom žádná, ale tady se místy dost přestřelovalo. Způsob vyprávění děje je rozhodně zajímavé, posílání vzkazy pomocí kazet dokonce velmi nápadité. Snaha vyvolat hektolitry slz ztroskotává na nepříliš sympatických hercích, snad kromě Aki. Jsou lepší a opravdovější "tear films," vážně. (07.04.2009)