Skafander a motýľ

Každému se může stát, že se během několika minut octne z "kabrioletu ve skafandru". Tady bylo štěstí v neštěstí, že ještě k tomu nezabil vlastního syna. Kdyby se však něco takového stalo méně významné osobnosti, tak by následná péče asi vypadala úplně jinak... Ale každopádně si člověk těžko představí něco ještě strašnějšího, než být totálně paralyzován a přitom aby mu mozek pracoval na 100 % - snad jedině, že by k tomu ještě neviděl...Smrt byla happyend. (05.10.2008)

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] (12.05.2024)

Pro jednou si odpustím zlehčování: tenhle film, tenhle životní příběh, si totiž nic takového nezaslouží. Je nepříjemnou, emotivní připomínkou faktu, že nic na tomto světě nemáme jisté, že další prožitý den není samozřejmostí a je třeba si vážit i podobných "maličkostí", jako je schopnost hýbat se, jíst, mluvit, zkrátka mít kontrolu nad vlastním tělem. Bez přebytečného patosu a tak věrně, jak to jen přes obrazovku lze předat, projdeme si s Jean-Dominicem a lidmi z jeho okolí drásavými momenty v nemocnici i vzpomínkami na několik předchozích, klíčových událostí v jeho životě. Ráda bych dala 5* za tu sílu sdělení, musím bohužel připustit, že hláskování bylo na můj vkus až moc a místy to trošku nudilo. Nepochopím, jak se takovým způsobem dala sepsat celá kniha... skutečně frustrující představa. Kupodivu mě film nerozbrečel, převaloval se mi však v hlavě do pozdních nočních hodin a nejspíš na něj budu ještě dlouho vzpomínat, stejně jako na snímek "Vtip" o ženě s rakovinou. 88% No, když mi to zůstane strašit v lebce dost dlouho a intenzivně, dost možná ještě tu hvězdičku do maxima přihodím. (05.12.2011)

tento pomerne zvláštny film - adaptácia "autobiografie" šéfredaktora Elle Jean-Do Baubyho, ktorú kompletne napísal klipkaním ľavého oka, je najsilnejší po formálnej - obrazovej stránke; scenár je solídny, pekne vystavané, spomienky, vnútorné monológy, občasné "kruté" vtipy na svoj účet, to tam náramne funguje, dalo by sa hovoriť o myšlienke ľudskej vôle a sile - odhodlaní dokázať niečo a ísť si za svojim cieľom, aj keď človeku funguje len sluch a jedno oko, ale aj tak najpôsobivejšie ostanú kamera Janusza Kaminskeho a réžia výtvarníka (spomedzi všetkých jeho filmov sa jeho výtvarné korene prejavili najviac tu) Juliana Schnabela; vizuálne perfektné; a kopec krásnych herečiek (to som si nemohol odpustiť); scéna "holenie otca" je vynikajúca! (okrem kopca iných, výborných) (24.04.2008)

Krása motýlích křídel převedená na filmová plátna s razancí kladiva. Julian Schnabel nechává diváka doslova "vykoupat" v klaustrofobii a bezmoci hlavního hrdiny, aniž by byť na pouhý moment propadl lacinému sentimentu. Krásný film ve své opravdovosti, který je ve svém účinku nádherně životodárný a opojný. (02.07.2009)