Skafander a motýľ

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] (12.05.2024)

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Zase jedna megamasakrálna pecka, ktorá na mňa zaútočila bez vyzvania a v domnení, že si idem pozrieť oddychovú drámičku som sa musel vysporiadať so životným údelom Jean-Dominiqua Baubyho, ktorý aj napriek tomu, čo mu všetko naložil život na plecia, sa so svojim osudom dokázal vysporiadať a dokázal niečo, čo nedokáže ani väčšina zdravých ľudí - napísať knihu a to aj napriek tomu, že dokázal len žmurkať jedným okom. Zase sa mi potvrdzuje stará pravda o tom, že najbrutálnejšie príbehy sa nerodia v hlavách scenáristov, ale priamo v kolobehu života. (10.11.2009)

Námět versus forma. Z filmařského hlediska, hlavně za tu geniální práci s kamerou, bych tomuhle filmu udělil metál. Všechny ostatní vizuální hrátky záleží na tom, jak velké empatie si dokážete k hlavnímu hrdinovi vytvořit. Opravdu nedokážu posoudit, kam kvality tohoto snímku sahají. Jednu chvíli mě uchvacuje Amalricovo minimalistické herectví, které dokáže obyčejné srdceryvné scény povznést na zcela novou úroveň, ale zároveň samoúčelné artistní výlevy na skafandry a motýly na mě působí docela chladným, ne-li zbytečným dojmem. Každopádně zvolený "cynický" úhel pohledu je v tomto žánru docela nevídaný. Za tuhle odlišnost patří Schnabelovi jednoznačné plus. 85% (18.09.2010)

Třebaže se úvod zdá být manýrou kameramana bez dozoru, chytře zaplétá diváka do příběhu. Škoda jen, že s časem se Motýl ve Skafandru udusí a pozbude na svižnosti. To nastává v momentě, kdy se vytrácí identifikace s hlavní postavou. Příznačné je ovšem freudovsko-casanovské avizo divákovi. Co také jiného čekat od Francouzů než vyloženě guerillový útok na chlapa aneb co všechno se dá dělat se zdravým tělem. Čas kvapí a na smrtelné posteli by každý žil jinak a každou oslovil. Tyhle významy prostupuje rozkošná Francouzka Emmanuelle Seigner a neméně okouzlující Kanaďanka (žár ukrytý v chladu) Marie-Josée Croze. Radost popatřit. (29.02.2008)