Skafander a motýľ

...ZKOUŠEJÍCÍ ŽÍT SE SYNDROMEM UVĚZNĚNÍ PO VÁŽNÉ MRTVICI. AMBICIÓZNÍ A CYNICKÝ, NEZNAJÍCÍ NEÚSPĚCH, SE SEZNAMUJE SE SVÝM NEŠTĚSTÍM. SLEDUJME JEHO POMALOU PŘEMĚNU SKRZ KOMENTUJÍCÍ HLAS, KTERÝ NÁM VYPRÁVÍ VNITŘNÍ MONOLOG PANA J.D.BAUBY....... /// Pohled na svět očima totálně paralyzovanýho člověka. ,,VÁŠ STAV JE VELMI, VELMI VZÁCNÝ!“ Člověk, který má (mít) naději.... má jen oko, představivost a paměť. Jejich pomocí může uniknout ze skafandru skutečnosti. ,,JÁ CHCI ZEMŘÍT!“ A pak se oko rozhodlo, že napíše knihu.... Jestli (aspoň trochu) budete chtít, dokážete se vžít do ,,kůže“ Jean Do. Možná vám budou blízký jeho pocity, nebo štvát všichni co ,,MĚ“ čumí z blízka do oka, možná se vám budou líbit terapeutky. Mě si příběh získal až postupem času, když už tý nemocnice bylo moc, všechny ty flashbacky, představy....není to zrovna moc akční, ani napínavý, vtipný.... je to skutečnost a já obdivuju, že to Jean Do nezabalil i když mu osud nepřál. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Le Scaphandre et le Papillon“ od Jean-Dominique Bauby číst nebudu. 2.) Chystám si nechat zašít voko. 3.) Baví mě příběhy podle skutečných událostí. 4.) Nestraší mě pojem ,,lidský zbytky“. 5.) Thx za titule ,,roky101“ a ,,esoon“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (10.08.2011)

Velmi dobrý film, který divákovi přiblížil nástrahy života, který nemusí být vždycky tak jednoduchý. Může se stát, že nebudete moc chodit, uvidíte na jedno oko, už nikdy neřeknete jednu souvislou větu, aby vám jiný rozuměl... Vše je to velmi strašidelné a mrazivé a Julianu Schnavelovy se to povedlo vystihnout velmi dobře. Kdyby udržel svou formu, z pohledu oběti, po celý snímek a nikdy by se neodchýlil, jeho práce by byla geniálním dílem a studií života v utrpení uzavřené mysli. On se toho však nedokázal držet, takže druhá půlka filmu už není tak působivá a mrazivě reálná. Škoda, protože herci jsou skvělý a to ani nemluvím o kameře. Chybělo opravdu pramálo, svižnější tempo a definitivní uzavření do světa jednoho muže, a šlo o věčný klenot. Přesto by tento snímek neměl uniknout žádnému milovníkovi francouzského filmu, protože pro mě je to o hodně zajímavější a působivější než například životopis Edith Piaf. (23.07.2008)

Jeden z nejoriginálnějších a současně nejintenzivnějších zážitků, jaké jsem v posledních letech v kině měl. Autobiografický příběh člověka, který celkově ochrnul, a jediný způsob jak se může dorozumívat s okolním světem je mrkání. Sám sepsal svůj příběh takovým způsobem, že mu ošetřovatelka předříkávala abecedu, a on vždy u správného písmene mrkl. „Jak natočit dramatický a strhující film o člověku, který dokáže pohybovat pouze víčky?“, ptal se asi sám sebe Julian Schnabel, když se rozhodl natočit něco, nad čím by ostatní režiséři jistě neuvažovali ani v nejstrašidelnějších snech. Odpověď asi nebyla tak těžká jak se zdá. Alespoň při pohledu na jméno kameramana , jako by kouzlo bylo odhaleno. Janusz Kaminski je už pár let dvorním kameramanem Stevena Spielberga, a Skafandr a motýl je od doby co se Spielbergem spolupracuje asi největší práce mimo jeho tým. Skafandr a motýl tedy nabízí možnost poznat kvality Kaminského aniž by za sebou měl zbytek Spielbergova týmu, a holywoodský rozpočet. Většinu filmu sledujeme přímo zrakem postiženého. Každé jeho mrknutí jako by patřilo i divákovi. Zašívání jednoho víčka se stává omezením i pro diváka. Celé je to velmi jednoduché, ale přitom chytře vymyšlené. Z filmu si člověk odnese pocit stísněnosti a křehkosti lidského života, stejně jako důkaz o nezměrnosti lidské trpělivosti a odhodlání nevzdat se bez boje. (14.11.2007)

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] (12.05.2024)

TV/// Obsazení 7/10 Děj 8/10 Hudba 7/10 Prostředí 8/10/// +poutavé, zajímavý námět, příběh k zamyšlení -občas dlouhé záběry a zdlouhavé/// Náročný snímek, který mě ale dostal a zasáhl minimálně takovým způsobem, že jsem o něm ještě dlouho přemýšlel. Rozhodně bych se však na takovou depku nemohl dívat každý den./// Celkem 76%/// (12.01.2010)