Čierna Dahlia

Pokud se nemýlím, tak za příběhem Černé Dahlie stojí stejný člověk jako za L.A. Přísně tajné. Dahlia svého staršího bratříčka připomíná vizuální stránkou a noirovým feelingem, ale vypravěč je o dvě třídy horší. Film má moc dlouhý úvod, stále čekáte na nějakou vraždu, kterou by ústřední dvojka mohla začít vyšetřovat. A když se dočkáte, příběh se tak zašmodrchá různými jmény a motivy, že se přestáváte orientovat. A ta chyba není ve vás, ale v De Palmovi. Hartnett tu (ne úplně vlastní vinou) působí trochu jako moula a vám je jedno, s kým se vyspí, koho zastřelí nebo kdo ho zastřelí. Aaron Eckhart je tu trestuhodně nevyužitý, tak od čtyřicáté minuty je jeho postava úplně mimo a vlastně se o ní jenom mluví. Radši si znovu dejte trojku Spacey-Crowe-Pearce. (02.03.2009)

Soundtrack Mark Isham: 1. The Zoot Suit Riots ,2. At Norton and Coliseum ,3. The Dahlia ,4. The Two of Us ,5. Mr. Fire versus Mr. Ice ,6. Madeline ,7. Dwight and Kay ,8. Hollywoodland ,9. Red Arrow Inn ,10. Men Who Feed on Others ,11. Super Cops ,12. Death at the Olympic ,13. No Other Way ,14. Betty Short ,15. Nothing Stays Buried Forever , (09.06.2011)

Krásné ženy (ano, dokonce i Hilary, a to je na mě co říct), nádherná sexy Scarlett (byla v něčem kromě Matchpointu hezčí?) a roztahaná detektivka v docela povedeném a výpravném retru, kterému nechybí atmosféra, herci mě ale nechytli a jejich postavy jen bublaly a šuměly pryč. Trochu ostřejší scény, jedna z nich připomene mnohem mladší Nevěstinec. Atmoška a ladění byly bezva, postavy a scénář vůbec. (19.08.2014)

DePalma sa vrátil tam,kde mu to vždy išlo najlepšie. Atmosféra 40. rokov je vykreslená veľmi dobre. Príbeh vyžaduje trošku pozornosti, rozuzlenie príde tesne pred koncom. Keby som to mal prirovnať k niečomu čo tu už bolo, tak je to určite taký klon filmov L.A. prísne tajné a Neúplatných. Hneď si viete spočítať či je to aj pre Vás. K dokonalosti tomu niečo chýba, ale neurazí. 60%. (11.02.2009)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)