X-Men: Posledný vzdor

Na začátek bych měl předeslat, že tento komentář se mi píše bez vyzrazování důležitých dějových zvratů velmi těžko, ale snad to nějak půjde...Kdekdo to čekal, přesto jsem s nadějí věřil, že z "X-Men 3" v rukách Bretta Ratnera nevznikne špatný film. On vlastně vyloženě špatný není, bohužel z něj čiší průměrnost na všechny strany, což je po prvních dílech Bryana Singera smutné zjištění. Tomuto srovnání se prostě nejde vyhnout...Ale vpřed k filmu samotnému. Scénář není zlý, obsahuje stabilní kostru, která se měla obalit výraznou filmovou svalovinou a mohl tak vzniknout nejlepší díl série. Ten potenciál tu je - bohužel ho nový režisér využil sotva z poloviny. Nechám stranou úvahy o tom, jak moc se posunula charakteristika jednotlivých mutantů, přejdu rovnou k tomu, v čem měl být "X-Men: The Last Stand" podle slov samotného Ratnera nejsilnější - v emocích a akci. I tady se, přes bombastičnost některých scén, nezbavíte dojmu, že tohle jste už někde viděli. Ratner skutečně opisuje, originalita mu není blízká - vzpomenete si na "Pána prstenů" (Phoenix během svého běsnění silně připomíná Galadriel odolávající pokušení) a samotný "velkolepý" závěr působí jako mladší bratranec finále "Matrix Revolutions"...Naštěstí i tady pořád platí, že série X-Men se vždy mohla opřít o výborné herce (především mužské osazenstvo). Právě oni táhnou film v jeho nejslabších chvilkách a i ta nejbanálnější klišé vyznívají z jejich úst jakžtakž přijatelně. Tím se oklikou dostávám k druhé veličině, která měla "Poslední vzdor" zdobit, totiž k emocím. Nejde vyloženě generalizovat, dvě tři scény mi dokonce vehnaly slzy do očí - na druhou stranu ovšem milionkrát omleté alergizující věty nejde přeslechnout. Podle mého si Brett Ratner pod sebou podřízl větev ještě jednou výraznou chybou - když natočíte film, jehož suverénně nejsilnější a emocionálně nejpůsobivější scénu nabídnete divákovi už v polovině filmu, máte problém. Je pak nesmírně těžké alespoň udržet úroveň až do konce, což se Ratnerovi bohužel nepodařilo. Tento vrchol filmu tak přichází příliš brzy a vše po něm působí trochu mdle. Jedná se totiž o scénu, v níž zemře jedna z důležitých postav - což byl další z taháků "Posledního vzdoru". Nutno uznat, že likvidace několika hrdinů je jedním z velkých pozitiv třetího dílu...Konečně posledním esem v rukávu se ukázala být Famke Janssen, na kterou jen tak nezapomenete... Co říct závěrem? "X-Men: Poslední vzdor" jsou oproti prvním dvěma dílům jasným zklamáním. Teď, necelý den po zhlédnutí, je to zklamání čím dál větší. Neodpustím Bryanu Singerovi, že své dílo nechal napospas průměrnému řemeslníkovi, kterému se mutantí ságu málem podařilo pohřbít. A já jsem tak doufal...P.S.: Tentokrát vřele nedoporučuji setrvat v sále/ u obrazovky až do konce závěrečných titulků, ušetříte si tím znechucené odplivnutí a pár sprostých slov. (03.07.2006)

Naprosto jiný přístup k látce, více rodinný a značně odosobněnější. Ratner umí natočit efektní souboj i dechberoucí finále (Wolverinův výstup k Phoenix je boží), ale dělá mu problém ukočírovat běžné dialogy (když se Kitty Pryde zeptá Xaviera, jak to myslel Einstein s evolucí, bylo mi do breku) i prakticky veškeré srdceryvné scény (bez spoileru to moc ilustrovat nelze). Pár věcí má příjemně oldschoolový nádech - je poznat, na čem Ratner vyrůstal -, na druhou stranu jsou tu velmi rušivé triky a jedna rádobyepická scéna, u které jsem se musel nahlas smát. Nicméně, stále jsou to staří dobří známí se svými problémy z minulých dílů, je příjemné s nimi tu hodinku a půl pobýt a rozhodně neztratíte chuť se za nimi podívat v nějakém pozdějším spin-offu. Ratner není loser a přináší do hry spoustu nových prvků (levelování postav je cool) a některé staré samozřejmě odnáší. Že to nebude v Singerově stylu bylo jasné už od začátku, ostatně od Mostowa taky asi nikdo nečekal, že to bude nový Cameron. V tomto směru sleduje X3 prakticky stejný evoluční vývoj jako Terminátor 2 vs. Terminátor 3. To znamená, že to rozhodně není žádná tragédie (naopak, naprosto poctivý letní blockbuster), ale pozvolna z toho vyprchala ona omamná mytologie. 70%. (12.05.2006)

Podceňovaná comicsovka, která se povedla mnohem víc, než jak by se dalo z pověsti Bretta Ratnera vytušit. Jistě, některé dějové zvraty jsou příliš uspěchané a pár psychologických momentů by si zasloužilo hlubší prokreslení, ale po technické stránce jde i po letech o špičkový blockbuster, rozmáchlejší víc než Thor se Singerovým Supermanem dohromady a ve zlomových pasážích (vlastně všechny scény s Jean Grey) vyloženě strhující. Po Wolverinových soĺovkách dvojnásob cenná popcornovka. (22.11.2013)

Hodiny se začaly točit nazpět a Brett Ratner se vrátil zpět do 80-tých let, vzal s sebou partu frajerů přes triky a natočil velkohubě údernou akční podívanou, která by jistojistě sama o sobě byla plnohodnotným filmem, kdyby se mermomocí nechtěla vázat na předchozí dva díly své série. Samotný námět a scénář (až na příšerné dialogy!) jsou OK, ale Rattner absolutně nepochopil smysl celé zápletky a tak si pouze hraje na vypravěče. Mutanti jsou postavy bez psychologie, historie a osobitého rozměru. Kvantum nových příchozích, z nichž většina nemá ani jméno, je kočírováno nepřehledně a jakékoliv jejich jednání je naprosto samoúčelné. Bez této osobitosti pak vyznívají jejich emoce vůči sobě samým buďto směšně a nebo (a to spíše) absolutně nepochopitelně. Pouze parta starých harcovníků z pole páně Singerova táhne snímek dopředu, ale ani oni nestačí k tomu, aby se mutanti (smutně) nepohřbili. Napoprvé pecka, napodruhé absolutní kolaps. (10.09.2006)

Ne tak emotivní a takřka dokonalé jako první díl a ne tak comicsové a ucelené jako díl druhý, přesto i přes změnu režiséra adekvátně x-menovské a nezaměnitelné. Wolverine s tváří tradičně nabroušeného Hugha je sázka na jistotu a nelze se divit tomu, že zůstal hlavní postavou. Ostatní za ním tentokrát až překvapivě zaostávají, což zamrzí zejména u tolik upřednostňované Storm, od které se žádného nového překvapení nedočkáme. O to větší škoda je pak nerozvinutí velmi zajímavých postaviček v pozadí (Angel a hlavně Kitty). Před Singerovým odchodem se slibovalo velkolepé finále celé mutantí ságy, což se nakonec překvapivě nekoná. Neměl jsem totiž pocit, že bych sledoval poslední díl, spíše snad jeden z finálních. Po prvních pár projekcích jsem hodnocení vlivem mojí lásky ke škole pro nadanou mládež viděl až někam k 90%, protože jsem po tříletém natěšeném čekání a následném strachu z výsledku cítil vysokou spokojenost s cestou, kterou se Ratner vydal. S odstupem to ale taková sláva není, hlavně kvůli zbytečně slátanému scénáři. Pro díl, kde se skloubí dvě velké zápletky v podobě řádění Phoenix a léku na mutaci, je škoda zahodit takové eso v rukávu jakým je Juggernaut. Jeden z nejkultovnějších záporáků komiksu mohl být tahákem dalšího dílu, takhle je jen řadovým nevýrazným pěšákem. S odstupem a porovnáním se zbývajícími díly (včetně Loganových sólovek, První třídy i Budoucí minulosti) je pak potřeba přiznat, že se skutečně jedná o nejslabší dobrodružství Dětí atomu. Naštěstí to pořád znamená jasnou výhru. (04.06.2006)