Bohémovia

Lapila si mě už úvodní písnička „ 525 600 minut, 525 600 tak vzácných okamžiků. 525 600. Čím můžeme měřit rok? Denním světlem, západy slunce, půlnocí, šálky kávy.. Čím můžeme měřit rok života? Možná láskou? Pravdami, které tě naučil nebo chvilkami pláče. Mosty, které spálil“ a byla jsem ztracená. Kontroverzní muzikál o životě umělců žijících ve společném bytě kdesi v New Yorku, kteří se perou s problémy, které život přináší 525 600 minut ročně. AIDS, drogová závislost a nedostatek peněz na nájem, ale život je naštěstí i láska, přátelství... P.S. Dost mě pobavil i text „ . za empatii i extázi, Václava Havla, Sex Pistols.“ (26.07.2006)

Nemělo se to jmenovat spíš Špinavci, Socky, případně Nuly? Když zapomenu, že místo obdivu k zneuznaným umělcům jsem pod tlakem štítivého odstupu, který nastoupil hned po úvodní, a jediné zajímavé, písni (jsem tak úzkoprsá, že od muzikálu obvykle očekávám tak dvě, tři špičkové skladby) měla nutkání jít si umýt ruce antibakteriálním mýdlem a očistit kliky, nemohu pominout obsazení, ve kterém jsem ani za svitu baterky nenašla jedinou sympatickou postavu, nemluvě o vyčpělém pseudouměleckém koktejlu, namíchaném ze sociální kritiky a lásky všeho druhu... No a za tu šílenou bučící performanci bych Maureen nechala chcípnout hlady, prosím... (08.11.2013)

Zfilmovaný muzikál aneb I´m a New Yorker. Fear´s my life. 1) Co muzikál ztratil na divadelní bezprostřednosti a autenticitě, to získal na filmovém rozměru, chtělo by se napsat. Ale nezískal. Emoce se vytratily a zůstalo jen pásmo písničkových klipů. Není to špatné, ale na dechberoucí broadwayský muzikál to prostě nemá. 2) Jistě byste mi neodpustili, kdybych nedodal, že 34letý Anthony Rapp (obrýlený Mark) je na chlapy. To faggots, lezzies, dykes, cross-dressers too... (15.09.2013)

Neznášam, keď si američania myslia, že sú bohovia každého žánru, a všetko sa im zmení v zlato pod rukami, ajkeď je to slabé. Jediné, čo do mňa nalialo trocha života počas celého filmu, bolo úvodné spievanie v jednej rade + ten šialený výstup mliekochlastajúcej divošky :) Ostatné? Nuda, predvídateľnosť, ohranosť. (06.01.2009)

Nejdříve jsem viděl záznam derniéry divadelního představení přímo z Broadwaye. Bylo to, jako blesk z čistého nebe. Příběh mě úplně pohltil, jednotlivé skladby uchvátily, herecké provedení mě ohromilo. Zkrátka - zamiloval jsem si Bohémy na první pohled a poslech a to jsem jinak k muzikálům téměř netečný. Filmová verze, pod taktovkou Chrise Columbuse, se ke mně dostala až jako druhá. A bohužel pro ni, emoční dopad na mně už nebyl tak intenzivní. A to hned z několika důvodů. Za prvé - obrovské odevzdání se rolím a nefalšované emoce na scéně, kdy herci nehrají ale spoluprožívají každé napsané slovo, což bylo ještě podpořené tím, že šlo o derniéru - se ve filmu samozřejmě vytrácí. Za druhé - spousta písní ve filmové verzi chybí a lehce odlišné je i aranžmá většiny kousků. Za třetí - spousta věcí a zákonitostí, která funguje na divadle a přijímáme je jako úzus a divadelní zkratku, ve filmu fungovat přestává a občas se stane, že příběh působí spíš jako sled klipů, který se sice nakonec spojí do příběhu, ale ten už nevyznívá tak opravdově. A co je nejdůležitější, u filmu mi scházel ten intenzivní prožitek - teď a tady ...no day, but today... Katarze se dostavila u obou verzí, slzy jen u té divadelní. Takže bohužel pro Columbuse, ale se vší úctou k němu už za to, že se do téhle látky pustil, jeho filmová verze je jen za čtyři hvězdy a to ještě s odřenýma ušima. Přes to přese všechno: Viva La Bohéme! (02.03.2011)