Gejša

U podobných filmů hodně záleží, kdy se na něj člověk dívá. Jestli v době, kdy si teprve filmový vkus vytváří (pak dává vysoké hodnocení) nebo kdy už má vytvořený svůj styl a hodnoty (pak jde hodnocení dolů). Já ho viděla brzo a zřejmě už nikdy neuvidím, tak nebudu mít důvod ubírat. Nicméně kouzlo exotického světa se povedlo a působí. (13.10.2014)

Po vizuální stránce perfektně natočené umělecké dílo. Nedíváte se na obrazy předválečného Japonska, vy JSTE v předválečném Japonsku a společně s hlavní hrdinkou sdílíte její strasti při trnité cestě za jejím vysněným cílem - stát se Gejšou a nalézt toho pravého "úhoře" pro svou "jeskyňku". Zvlášť Sayurino vystoupení na festivalu vás přímo přiková k obrazovce a nenechá vydechnout až do jeho konce. O to víc, o co jste omámení působivou exotikou předválečného Japonska, o to silnější ránu dostanete s příchodem války a totálním destruktem starých tradic a jejich postupným znovunalézáním v odporné levné amerikanizované deformaci. Opravdu silný film. ***Věděli jste, že: Obsazení známých čínských hereček Zhang Ziyi, Michelle Yeoh a Gong Li do rolí japonských gejš přineslo filmu ihned po uvedení veliké problémy v asijských zemích. Japonci projevili veliké rozhořčení z obsazení hereček z Číny, Číňané, kteří dodnes Japonsku neodpusili zvěrstva, která jejich armáda v Číně napáchala za druhé světové války, film dokonce zakázali promítat v kinech.*** (05.03.2007)

Nenarodila se jako gejša. Tak, jako ještě mnohokrát v jejím neobyčejném životě, zasáhl osud. Narodila se v roce Kohouta a bylo jí 9 let, když ji rodina prodala. Bylo lepší zapomenout na všechno co bylo, protože se z ní měla stát umělkyně.... . Tanečky, cupitání, zpívání, intriky a krásné barvy – to vše na vás čeká. Ale bohužel bez nějaké větší akce (i když, co by tak asi akčního mohli dělat? Hmmm, ale to by byl asi jinej žánr). Takže nuda. Pokuď se teda zrovna nechystáte vstoupit do kurzu. Jsou však pasáže, které jsou krásné. Třeba Ziyi Zhang. Je to však zoufale málo. Gejša by měla dát víc. A nemusí to být vůbec mizuage. I když.... (13.10.2006)

Memoirs of a Geisha, film, na ktorý sa neuveriteľne tešil a očakával som minimálne jeden z najlepších filmov roka 2005. Moje bezmedzné očakávania boli potom výrazne schladené nie príliš vrúcnymi prvými ohlasmi o filme, ale nádej na mimoriadny filmový zážitok ešte stále žila. Teraz po zhliadnutí filmu musím bohužiaľ konštatovať, že nádej viac-menej vyhasla a naopak, všetky moje obavy sa potvrdili. Z filmu sa vykľula jedna veľká nafúknutá bublina, ktorej príbeh nemá veľmi čo ponúknuť. Oceňovanú knihu Arthura Goldena som (zatiaľ) nečítal, takže neviem posúdiť, nakoľko sa film drží predlohy a nakoľko sa od nej odkláňa, ale čo viem povedať, je, že príbeh pôsobí mimoriadne nekompaktne, neucelene a... chladne - je príliš zahľadený do seba a "nekomunikuje" s divákom. Svet gejš mi nie je oveľa bližší ako bol pred zhliadnutím filmu, nedokázal som sa zžiť s postavami, nejak zvlášť im držať palce. Herci sa snažili sebeviac (tento výkvet čínskeho filmu vie hrať veľmi dobre), oni za to nemohli, ich charaktery boli nedostatočne vykreslené (čo je vzhľadom na štedrú stopáž 144 minút dosť problém), prípadne len načrtnuté alebo veľmi stypizované (naviac tá príšerná angličtina...). Film má vlastne jedno jediné šťastie, a to ultraestetickú formálnu stránku. V porovnaní s príbehom a vykreslením postáv tu vzniká dosť závažný kontrast, lebo sa nebránim povedať, že forma je dokonalá v každom jednom aspekte, o čom svedčí aj 6 oscarových nominácií (z toho 3 právom získané ocenenia). Williamsovou tradične božskou hudbou počnúc, cez geniálne kostýmy a masky, úžasnú kameru, až po prenádhernú dychberúcu výpravu, nad ktorou som žasol počas celého filmu. Čo dodať na záver? Forma to u mňa nakoniec predsa vytiahla na celkom silné 3 hviezdy, ale pocit, ktorý u mňa prevláda, je predovšetkým sklamanie. Film je jednou obrovskou premárnenou šancou, lebo vzhľadom na námet, hercov a Marshallove možnosti mohol Memoirs of a Geisha byť unikátnym filmom. 7/10 s odretými ušami. (09.02.2006)

Vznešená skoro-nuda. Rob Marshall akoby nevedel, o čom nakrúca film, v akej kultúre operuje, kde má pritlačiť a čo je vedľajšie. Jediné, čo robí leporelo nevzrušene za seba naukladaných bezpohlavných scénok zaujímavým, sú solídni herci a krásna hudba Johna Williamsa. Čo-to zachraňujú tiež posledné dve minúty (s pekne namixovanými farbami na pozadí), ktoré síce zabíjajú vyznenie úmyselne nehollywodského subjektu, no na druhú stranu mu dodávajú emocionálny kontrapunkt, potrebný pre spokojnosť mainstreamového diváka. (14.01.2006)