Gejša

Memoirs of a Geisha, film, na ktorý sa neuveriteľne tešil a očakával som minimálne jeden z najlepších filmov roka 2005. Moje bezmedzné očakávania boli potom výrazne schladené nie príliš vrúcnymi prvými ohlasmi o filme, ale nádej na mimoriadny filmový zážitok ešte stále žila. Teraz po zhliadnutí filmu musím bohužiaľ konštatovať, že nádej viac-menej vyhasla a naopak, všetky moje obavy sa potvrdili. Z filmu sa vykľula jedna veľká nafúknutá bublina, ktorej príbeh nemá veľmi čo ponúknuť. Oceňovanú knihu Arthura Goldena som (zatiaľ) nečítal, takže neviem posúdiť, nakoľko sa film drží predlohy a nakoľko sa od nej odkláňa, ale čo viem povedať, je, že príbeh pôsobí mimoriadne nekompaktne, neucelene a... chladne - je príliš zahľadený do seba a "nekomunikuje" s divákom. Svet gejš mi nie je oveľa bližší ako bol pred zhliadnutím filmu, nedokázal som sa zžiť s postavami, nejak zvlášť im držať palce. Herci sa snažili sebeviac (tento výkvet čínskeho filmu vie hrať veľmi dobre), oni za to nemohli, ich charaktery boli nedostatočne vykreslené (čo je vzhľadom na štedrú stopáž 144 minút dosť problém), prípadne len načrtnuté alebo veľmi stypizované (naviac tá príšerná angličtina...). Film má vlastne jedno jediné šťastie, a to ultraestetickú formálnu stránku. V porovnaní s príbehom a vykreslením postáv tu vzniká dosť závažný kontrast, lebo sa nebránim povedať, že forma je dokonalá v každom jednom aspekte, o čom svedčí aj 6 oscarových nominácií (z toho 3 právom získané ocenenia). Williamsovou tradične božskou hudbou počnúc, cez geniálne kostýmy a masky, úžasnú kameru, až po prenádhernú dychberúcu výpravu, nad ktorou som žasol počas celého filmu. Čo dodať na záver? Forma to u mňa nakoniec predsa vytiahla na celkom silné 3 hviezdy, ale pocit, ktorý u mňa prevláda, je predovšetkým sklamanie. Film je jednou obrovskou premárnenou šancou, lebo vzhľadom na námet, hercov a Marshallove možnosti mohol Memoirs of a Geisha byť unikátnym filmom. 7/10 s odretými ušami. (09.02.2006)

V kině jsem se skutečně mockrát díval na hodinky. Místy docela působivý příběh se střídal se zbytečně nudnými scénami. Film je slepenec scén, z nich některé by ve filmu být nemusely. Jde skoro o epizodky ze života gejši, které se snaží být dojemné a působivé, ale právě naopak jsou až nechtěne podané velice chladně, jakoby režisér natáčel rutinní záležitost a neměl k tomu materiálu žádný vztah. Velmi dlouhá je 1. část, kdy je Sajuri malá holka a zabírá 3/4 hodiny! Následuje opět se vracející negativní vztah s jinou gejšou, která ani nezestárla:-) Osobně se mi nejvíc líbilo vysvětlování povahy gejši a zaučování Ziyi Zhang od Michelle Yeoh. Tyto scény už byly nabité jakousi orientální poezií a dokonale ladily s hudbou Johna Williamse. Hudby si moc nevšimnete, protože je na první poslech nevýrazná. Záleží jen, jestli se do ní pak prokousáte. Jsem zvědavej, jak by film natočil třeba Zhang Yimou! (03.06.2006)

Dá se to přebrat z mnoha stran a zaujmout tak k tomu filmu několik odlišných postojů. (Umění-kýč, pocta cizí kultuře-nepochopení cizí kultury, odsouzení prostituce-oslava poddajnosti atd.) Mě osobně baví sledovat, jak si jedna kultura překládá druhou kulturu, čím ji obohatí a co z ní odebere. Celkově Gejšu nepokládám za umění, ale za výrobek. Překvapilo mě, že napodruhé, mi film nepřišel tak chladný, prázdný a povrchní, jak by napovídal první dojem. (24.04.2006)

Je až fascinující, jak může tohle tohle zprznění japonské kultury a výsměch každému, kdo se o něj aspoň někdy zajímal, zaujmout tolik lidí - ale když odhlédnu od téhle roviny (věrnost a smysl filmu), tak mi zůstávají 2,5 hodiny nudy. Postavy jsou vyloženě odporné a snad až nereálné (takhle naprosto zlá a hloupá osoba by vážně mohla existovat, a ještě být prominentkou? Nemluvím teď samozřejmě o naší Číňance hrající Japonku). Žádné slzy se nekonaly, zato ale časté vyvracení panenek, hrátky s ostatními spotřebiči v pokoji a to zejména časté kontrolování hodin jsou pro mě důkaz, že se moje obavy tentokrát bohužel naplnily. (08.06.2008)

Film vypráví o kariéře gejši – od strastiplných začátků až po ovace a náruč milovaného. Gejša není vizuálně nijak omračující (a přitom téma se k tomu přímo nabízelo), neobsahuje pro Evropana příliš zajímavých informací o japonské kultuře (tak jak to dělá třeba Bertolucciho Poslední císař o čínské), dějově je naprosto hollywoodská, kýčovitá. Ničím nepřekvapí. Je to kvalitně natčená červená knihovna, cukrová vata. Nic víc. (16.03.2006)